§ 240 ZP Pracovní podmínky zaměstnankyň, zaměstnankyň-matek, zaměstnanců pečujících o dítě a o jiné fyzické osoby

2.10.240

§ 240 ZP Pracovní podmínky zaměstnankyň, zaměstnankyň-matek, zaměstnanců pečujících o dítě a o jiné fyzické osoby

JUDr. Věra Bognárová

Úplné znění

Ustanovení související

• Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

  • § 4 – použití občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy

  • § 34 – druh práce v pracovní smlouvě

  • § 42 – pracovní cesta

  • § 43 – přeložení

  • § 93 – práce přesčas

  • § 347 odst. 5 – pojem domácnosti

  • § 350 odst. 1 – osamělý zaměstnanec

• Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

  • § 8 – osoby závislé na pomoci jiných

• Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

  • § 582 – písemná forma právních jednání

  • § 1724 a násl. – sjednávání smluv

 NahoruSouhlas s výkonem pracovní cesty u oprávněných zaměstnanců

Zaměstnavatel může zaměstnance vyslat na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen v dohodě s ním. Tuto podmínku pro vysílání na pracovní cesty všech zaměstnanců vyžaduje § 42 odst. 1 ZP. I když zaměstnavatel se zaměstnancem dohodl vysílání na pracovní cesty a zaměstnanec s vysíláním souhlasil, musí si u vyjmenovaných zaměstnanců za splnění podmínek vyžádat s vysláním na pracovní cestu ještě další souhlas. Omezení vysílání na pracovní cesty upravené § 240 odst. 1 a 2 ZP je totiž speciálním ustanovením k § 42 odst. 1 a vztahuje se na těhotné zaměstnankyně a dále bez rozlišení pohlaví na zaměstnance pečující o dítě do věku 8 let. Zaměstnanci osamělí, jejichž okruh je vymezen v § 350 odst. 1 ZP, mají ochranu až do 15 let věku dítěte, o které pečují. Osamělými zaměstnanci se rozumějí zaměstnanci svobodní, ovdovělí nebo rozvedení, zaměstnankyně neprovdané, ovdovělé nebo rozvedené a ženy i muži osamělí z jiných vážných důvodů, nežijí-li s druhem. Ani v tomto případě nezáleží na pohlaví zaměstnance. Další chráněnou skupinou jsou zaměstnanci, kteří převážně sami dlouhodobě soustavně pečují o osobu, která se podle § 8 zákona č. 108/2006 Sb. považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo stupni IV (úplná závislost).

Nastane-li skutečnost v tomto ustanovení předvídaná (těhotenství, péče o dítě ve věku 8, respektive 15 let u osamělých zaměstnanců, péče o závislou osobu), musí zaměstnavatel dodržet také povinnost uloženou mu § 240 ZP a vyslat zaměstnankyni nebo zaměstnance na pracovní cestu mimo obvod obce jejich pracoviště nebo bydliště pouze tehdy, dá-li k tomu zaměstnankyně nebo zaměstnanec souhlas. Původní dohoda o souhlasu s konáním pracovních cest nepostačí. Tomu je nutné rozumět tak, že pokud je s nimi dohodnuta možnost vysílání na pracovní cesty podle § 42 odst. 1 ZP, není sice nutné se jich před každou takovou pracovní cestou dotazovat na souhlas, nicméně oprávnění zaměstnanci mají právo vykonání pracovní cesty odmítnout. Zaměstnavatel může vyslat uvedené zaměstnance na pracovní cestu bez jakéhokoli omezení, pokud s pracovní cestou vysloví souhlas. V obvodu obce svého pracoviště nebo bydliště mohou být zaměstnanci vysláni, pokud se na vysílání na pracovní cesty se zaměstnavatelem dohodli podle § 42 odst. 1. V těhotenství, v době péče o dítě ve věku 8, respektive 15 let u osamělých zaměstnanců, a v době péče o závislou osobu je navíc potřebný souhlas s vykonáním konkrétní pracovní cesty. Pro udělení souhlasu podle § 240 ZP není stanovena písemná forma. Pokud však souhlas bude udělen pouze ústně, může se zaměstnavatel ocitnout v případě sporu v důkazní nouzi. K tomu může dojít např. v případě, že zaměstnavatel chráněnému zaměstnanci nařídí pracovní cestu, ten s její realizací ústně souhlasí, ale nakonec ji nevykoná. Zaměstnavatel nevykonání pracovní cesty považuje za porušení povinností zaměstnance, a vznikne proto spor, zda byl souhlas učiněn či nikoliv. Jestliže zaměstnanec pracovní cestu vykoná, znamená to jeho souhlas, i když nebyl nijak formálně…