Nárok na odpočet daně

12.1.3.6 Nárok na odpočet daně

Ing. Zdeněk Morávek

Nárok na odpočet daně je velmi důležitou součástí celého systému DPH, jeho podmínky jsou upraveny v § 72 až § 79d ZDPH. Výše nároku na odpočet příznivě ovlivňuje výši daně, kterou je plátce povinen státu odvést, na druhou stranu posuzování nároku na odpočet a splnění všech podmínek bývá častým předmětem kontrol ze strany správců daně. Plátci se někdy mylně domnívají, že správce daně je povinen prokázat, že údaje o určitém účetním případu zakládajícím nárok na odpočet daně jsou zaznamenány chybně a v rozporu se skutečností. Tak tomu ale není, správce daně je povinen prokázat, že existují vážné a důvodné pochyby o správnosti příslušného účetního případu a na plátci potom následovně je tyto pochyby vyvrátit. V tomto směru lze odkázat na poměrně rozsáhlou judikaturu zejména Nejvyššího správního soudu ČR, např. na rozhodnutí čj. 8 Afs 44/2011-112 ze dne 27. 1. 2012, čj. 7 Afs 55/2011-87 ze dne 29. 12. 2011, čj. 9 Afs 44/2011 ze dne 15. 12. 2011, čj. 9 Afs 42/2011-65 ze dne 12. 1. 2012, a řadu dalších. Nicméně v oblasti nároku na odpočet daně je vůbec judikatura velmi bohatá, z poslední doby odkažme např. čj. 2 Afs 55/2016-38 ze dne 31. 8. 2016 (nárok na odpočet u řetězových obchodních transakcí), čj. 5 Afs 124/2014-178 ze dne 30. 8. 2016 navazující na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 6. 2016, Český rozhlas, C-11/15, čj. 6 Afs 170/2016 ze dne 5. 10. 2016 (naplnění podmínek nároku na odpočet), usnesení Ústavního soudu ČR II. ÚS 819/18 ze dne 22. 2. 2019 ohledně zadržování nesporné části odpočtu daně a řada dalších. Judikatura v této oblasti je opravdu velmi četná, a to jak v oblasti národních soudů, tak také SDEU.

Daň na vstupu je pro účely DPH vymezena v § 72 odst. 2 ZDPH. Daní na vstupu u přijatého zdanitelného plnění se rozumí daň uplatněná podle ZDPH:

• na zboží, které plátci bylo nebo má být dodáno, nebo službu, která mu byla nebo má být poskytnuta; ZDPH nepodmiňuje odpočet daně úplatným pořízením zboží či služby, proto by mělo být možné uplatnit nárok na odpočet i u daru či u jiného bezúplatného plnění, pokud jsou splněny ostatní podmínky pro uplatnění nároku na odpočet,

• na zboží, které bylo plátcem pořízeno z jiného členského státu EU anebo dovezeno ze třetí země,

• v případě plnění § 13 odst. 4 písm. b) ZDPH, tj. uvedení do stavu způsobilého k užívání dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností za stanovených podmínek, jedná se o případy, kdy plátce bude takovýto majetek užívat pro účely s nárokem na odpočet daně i bez nároku na odpočet daně.

Důležité je, že se musí jednat o daň uplatněnou podle ZDPH, což znamená, že pokud by na daňovém dokladu byla uplatněna chybně vyšší sazba, plátce by byl oprávněn uplatnit nárok na odpočet pouze ve výši odpovídající dani, která měla být správně uplatněna, tj. v nižší sazbě.

V praxi potom nastanou problémy zejména tehdy, pokud bude toto pochybení zjištěno až ze strany správce daně, anebo v případech, kdy se plátce nedohodne či neshodne s dodavatelem na správné sazbě daně.

Výše uvedená úprava tak jednoznačně klade více odpovědnosti na příjemce daňového dokladu, který by měl kontrole správnosti přijatých daňových dokladů věnovat náležitou pozornost, a to i přesto, že za správnost údajů na daňovém dokladu odpovídá plátce, který plnění uskutečňuje.

Znamená to tedy, že již není možné uplatnit nárok na odpočet daně, která byla poskytovatelem plnění uvedena na daňovém dokladu v nesprávné výši a kdy se vycházelo z určité reciprocity, že pokud byla na jedné straně daň v nesprávné výši odvedena, může být na druhé straně v nesprávné výši i uplatněna jako nárok na odpočet. Takovýto postup je výslovně v rozporu se zněním ZDPH.

Další úprava související s výše uvedeným je obsažena v § 73 odst. 6 ZDPH. Převyšuje-li částka daně uvedená na přijatém daňovém dokladu výši daně, která má být uplatněna podle tohoto zákona, je plátce oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně jen ve výši odpovídající dani, která má být uplatněna podle tohoto zákona. To je vyjádřením výše uvedeného, že daní na vstupu je pouze daň uplatněná podle ZDPH. Pokud je ale částka daně uvedená na přijatém daňovém dokladu nižší, než která má být uplatněna podle tohoto zákona, je plátce oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně jen ve výši odpovídající dani uvedené na daňovém dokladu. To se tedy jedná o opačný případ, kdy je daň uvedena chybně, ale tak, že je uplatněna daň nižší než podle ZDPH. Potom platí, že je možné uplatnit pouze tuto nižší, chybně uvedenou daň.

Jak vyplývá z § 72 odst. 1 ZDPH, plátce je oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, které v rámci svých ekonomických činností použije pro účely uskutečňování:

• zdanitelných plnění dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku,

• plnění osvobozených od daně s nárokem na odpočet daně s místem plnění v tuzemsku,

• plnění s místem plnění mimo tuzemsko, pokud by měl nárok na odpočet daně, jestliže by se uskutečnila s místem plnění v tuzemsku,

• vyjmenovaných finančních činností a pojišťovacích činností s místem plnění ve třetí zemi, nebo pokud jsou taková plnění přímo spojena s vývozem zboží,

• plnění, která nejsou v souladu s § 13 odst. 8 ZDPH považována za dodání zboží a v souladu s § 14 odst. 5 ZDPH za poskytování služeb.

V případě poslední skupiny plnění je ale nutné upozornit na dárky a obchodní vzorky. Protože chybí odkaz na § 13 odst. 9 písm. c) ZDPH, který tato plnění obsahuje, znamená to, že bude nutné posuzovat, pro jaké účely jsou tyto dárky a vzorky pořízeny, zda k činnostem s plným nárokem na odpočet či bez nároku na odpočet, nebo k oběma účelům. V případě dárku je podmínkou, že jeho pořizovací cena bez daně nepřesahuje 500 Kč, v případě obchodních vzorků se musí jednat o obchodní vzorky poskytnuté bez úplaty.

U přijatých zdanitelných plnění, která plátce daně použije výhradně na výše uvedené účely, má plný nárok na odpočet daně. Naopak, pokud v tomto výčtu příslušné plnění uvedeno není, plátce plný nárok na odpočet daně uplatnit nemůže.

Nárok na odpočet daně nemá plátce kromě plnění, u kterých to ZDPH výslovně uvádí, tedy zejména u plnění vyjmenovaných v § 51 ZDPH, také u přijatého zdanitelného plnění použitého pro reprezentaci, které nelze považovat za daňově uznatelné výdaje v souladu se ZDP. Výjimkou jsou právě dárky s pořizovací cenou bez daně do 500 Kč a obchodní vzorky, u kterých ale není obecně vždy nárok na odpočet, jak je uvedeno výše, je nutné posuzovat, pro jaké účely jsou tyto dárky a vzorky pořízeny.

Použije-li plátce přijaté zdanitelné plnění jak pro účely, které zakládají nárok na odpočet daně, tak pro jiné účely, je oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně jen v části připadající na použití s nárokem na odpočet daně, pro tento případ je zavedena legislativní zkratka "odpočet daně v částečné výši", pod kterou je podřazen postup podle § 75 a 76 ZDPH. V § 75 ZDPH je upraven způsob výpočtu odpočtu daně v poměrné výši pro případy, kdy plátce použije přijaté zdanitelné plnění jak pro účely svých uskutečněných plnění, tak pro jiné účely. Potom má plátce nárok na odpočet daně pouze v poměrné výši odpovídající rozsahu použití pro účely svých uskutečněných plnění.

V § 76 ZDPH je upraven způsob výpočtu nároku na odpočet daně v krácené výši pro případy, kdy plátce daně použije přijaté zdanitelné plnění v rámci svých ekonomických činností jak pro plnění s nárokem na odpočet daně, tak pro plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně s místem plnění v tuzemsku i mimo tuzemsko. Potom má nárok na odpočet daně pouze v krácené výši odpovídající rozsahu použití pro plnění s nárokem na odpočet daně.

Je tak možné konstatovat, že pojem nárok na odpočet daně v částečné výši zahrnuje dva pojmy, a to nárok na odpočet v poměrné výši (§ 75 ZDPH) a nárok na odpočet v krácené výši (§ 76 ZDPH).

Základní systém nároku na odpočet daně spočívá v postupu, kdy plátce daně rozděluje všechna přijatá zdanitelná plnění do 3 skupin, a to:

1. s plným nárokem na odpočet, použitá výhradně pro ekonomické činnosti s nárokem na odpočet daně,

2. bez nároku na odpočet, použitá výhradně pro ekonomické činnosti osvobozené od daně bez nároku na odpočet daně nebo pro účely nesouvisející s ekonomickou činností, či přesněji pro jiné účely než pro účely svých uskutečněných plnění,

3. s nárokem na odpočet v částečné výši, použitá současně pro ekonomickou činnost s nárokem na odpočet i pro ostatní účely bez nároku na odpočet daně.

Podmínky, za kterých je plátci umožněno uplatnit nárok na odpočet daně, jsou vymezeny v § 73 ZDPH. Pro uplatnění nároku na odpočet daně je plátce povinen splnit tyto podmínky:

• při odpočtu daně, kterou vůči němu uplatnil jiný plátce, mít daňový doklad,

• při odpočtu daně, kterou plátce uplatnil při poskytnutí zdanitelného plnění osobou povinnou k dani neusazenou v tuzemsku nebo jiným plátcem, anebo kterou plátce uplatnil při pořízení zboží z jiného členského státu, daň přiznat a mít daňový doklad; nemá-li plátce daňový doklad, lze nárok prokázat jiným způsobem,

• při odpočtu daně při dovozu zboží, je-li plátce povinen tuto daň přiznat podle § 23 odst. 2 až 4 ZDPH, daň přiznat a mít daňový doklad,

• při odpočtu daně při dovozu zboží, není-li plátce povinen postupovat podle § 23 odst. 2 až 4 ZDPH, vyměřenou daň zaplatit a mít daňový doklad,

• při odpočtu daně, kterou plátce uplatnil v případě plnění podle § 13 odst. 4 písm. b) ZDPH, tj. uvedení do stavu způsobilého k užívání dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností, který bude plátce využívat k činnostem s nárokem na odpočet i bez nároku na odpočet, daň přiznat a mít daňový doklad; nemá-li plátce daňový doklad, lze nárok prokázat jiným způsobem.

Je tedy zřejmé, že základní podmínkou je dispozice daňového dokladu a v případě, kdy musí být daň současně přiznána či zaplacena, tak potom také tato skutečnost.

Pokud daňový doklad neobsahuje všechny předepsané náležitosti, lze nárok prokázat jiným způsobem, tj. v rámci obecného dokazování podle daňového řádu. Jak vyplývá z rozsudku NSS ČR ze dne 26. června 2014, čj. 5 Afs 65/2013-79, je nutno dané ustanovení interpretovat tak, že se vztahuje nejenom na situace, kdy na daňovém dokladu chybí některé povinné náležitosti daňového dokladu, ale i na případy, kdy jsou náležitosti na daňovém dokladu chybné či nepravdivé.

Současně je nutné vzít v úvahu, že až v okamžiku doplnění těchto náležitostí má plátce k dispozici řádný daňový doklad, a tak až v tomto okamžiku vzniká plátci nárok na odpočet daně na vstupu, protože jsou splněny podmínky § 73 odst. 2 ZDPH. Pokud toto pochybení zjistí správce daně, uplatní sankci související s tím, že nárok na odpočet byl uplatněn dříve, než byly splněny podmínky dle ZDPH a daň tak byla odvedena nesprávně v nižší částce.

A k těmto podmínkám je nutné ještě doplnit, že nárok na odpočet daně vzniká plátci okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající povinnost tuto daň přiznat, tato úprava je obsažena v § 72 odst. 3 ZDPH. To znamená, že je nutné řídit se také dnem uskutečnění zdanitelného plnění, jak jej vymezuje § 21 až 25 ZDPH. Vzhledem k tomu, že plátce je povinen vystavit daňový doklad do 15 dnů ode dne, kdy vznikla povinnost přiznat daň nebo přiznat uskutečnění plnění, by to v praxi neměl být tak častý problém, dispozice daňovým dokladem bude jistě frekventovanější záležitost. Může tak nastat situace, že plátci sice vznikl nárok na odpočet daně, ale nemusí být schopen splnit všechny podmínky potřebné pro jeho uplatnění, což je zejména dispozice daňovým dokladem.

Je tak možné shrnout, že plátce může nárok na odpočet uplatnit nejdříve ve zdaňovacím období, kdy u přijatého zdanitelného plnění nebo zaplacené úplaty vznikla povinnost přiznat daň a současně kdy má plátce k dispozici daňový doklad.

Naopak, nejpozději lze nárok na odpočet uplatnit do 3 let od prvního dne měsíce následujícího po zdaňovacím období, ve kterém mu nárok na odpočet vznikl.

Neplatí to ale vždy. V případě přijatých zdanitelných plnění, u kterých je plátce povinen současně přiznat daň, lze uplatnit nárok na odpočet i po uplynutí této tříleté lhůty. Příkladem může být např. pořízení zboží z jiného členského státu EU nebo uskutečnění zdanitelného plnění v režimu přenesení daňové povinnosti podle § 92a ZDPH.

Druhým případem, kdy je plátce oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění i po uplynutí stanovené tříleté lhůty, jsou přijatá zdanitelná plnění použitá k vytvoření dlouhodobého majetku vytvořeného vlastní činností, pokud se jedná o případ podle § 13 odst. 4 písm. b) ZDPH.

V případě, že má plátce u přijatého zdanitelného plnění nárok na odpočet pouze v částečné výši, je oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně u tohoto plnění nejpozději za poslední zdaňovací období kalendářního roku, v jehož některém ze zdaňovacích období mohl být nárok uplatněn nejdříve.

Je ale potřeba současně doplnit, že tříletá lhůta platí i pro uplatnění nároku na odpočet v částečné výši, avšak v řádném daňovém přiznání je možné jej uplatnit pouze v rámci příslušného kalendářního roku, ve zbývající době této tříleté lhůty je možné takto postupovat již pouze prostřednictvím dodatečného daňového přiznání. Úprava se vztahuje jak na uplatnění odpočtu daně v poměrné výši (§ 75 ZDPH), tak i na uplatnění odpočtu daně v krácené výši (§ 76 ZDPH).

A ještě je potřeba doplnit, že tento postup se neuplatní, pokud má plátce u přijatého zdanitelného plnění nárok na odpočet daně v krácené výši a vypořádací koeficient vypočtený z údajů za kalendářní rok, v jehož některém ze zdaňovacích období mohl být nárok uplatněn nejdříve, je roven nebo vyšší než 95 %, a považuje se tedy za koeficient ve výši 100 %. Za těchto okolností bude plátce oprávněn příslušný nárok na odpočet daně uplatnit rovněž v řádném daňovém přiznání po uplynutí kalendářního roku, ve kterém mu nárok na uplatnění odpočtu daně vznikl. Pokud by však poté došlo, v důsledku následných oprav, k poklesu hodnoty koeficientu za příslušný kalendářní rok pod 95 %, bude plátce muset uplatnění odpočtu daně zpětně opravit, a to formou dodatečných daňových přiznání.

Z aplikace této výjimky je vyjmut nárok na odpočet daně u dlouhodobého majetku, což je zdůvodňováno existencí specifických korekčních mechanismů u tohoto typu přijatého zdanitelného plnění.

Pokud plátce následně provede opravu základu daně a výše daně podle § 42 ZDPH, má to samozřejmě vliv i na výši dříve uplatněného odpočtu daně. Tato situace je řešena v § 74 ZDPH. Jedná se ale o opravy základu daně, nikoliv sazeb daně, typicky tedy o případy vrácení zboží, dodatečného poskytnutí slevy apod.

Pokud je provedena oprava základu daně nebo výše daně a v důsledku toho dojde ke snížení uplatněného odpočtu daně, je plátce, pro něhož se uskutečnilo plnění, povinen provést opravu odpočtu daně. Naopak, pokud v důsledku opravy dojde ke zvýšení uplatněného odpočtu, je plátce, pro něhož se uskutečnilo plnění, oprávněn provést opravu odpočtu daně, není to tedy jeho povinnost.

Pokud je plátce povinen opravu provést, provede ji za zdaňovací období, ve kterém se dozvěděl nebo dozvědět měl a mohl, že nastaly skutečnosti rozhodné pro provedení opravy základu daně, na základě kterých dojde ke snížení uplatněného odpočtu daně, a to bez ohledu na to, zda již obdržel nebo neobdržel daňový doklad, či dokonce, bez ohledu na to, zda dodavatel zboží či poskytovatel služby opravu provedl či nikoliv. Toto může v praxi přinést problémy se správným stanovením zdaňovacího období, za které má být oprava provedena, typickým příkladem jsou skonta a bonusy, které jsou smluvně dané a ke vzniku povinnosti provedení opravy tak může dojít již okamžikem splnění podmínek pro poskytnutí skonta nebo bonusu. Opravu odpočtu daně plátce prokazuje opravným daňovým dokladem nebo jiným dokladem souvisejícím s opravou, popřípadě jiným způsobem.

Výše uvedený postup opravy nebude uplatněn, pokud plátce uplatnil odpočet daně z částky úplaty poskytnuté před uskutečněním zdanitelného plnění a ve lhůtě 3 let od konce zdaňovacího období, ve kterém mohl nárok na odpočet daně z poskytnuté úplaty uplatnit nejdříve, se dozvěděl nebo dovědět měl a mohl, že dané zdanitelné plnění se neuskuteční a úplata není vrácena, ani použita na úhradu jiného plnění, tedy nenastal titul pro opravu základu daně ve smyslu § 42 ZDPH. Tyto skutečnosti samy o sobě vedou k tomu, že plátci vzniká povinnost provést opravu odpočtu daně, tato úprava má tedy zamezit tomu, aby nedocházelo k opravě opakovaně.

Stejně tak to platí v případě, pokud plátce uplatnil odpočet daně ze zdanitelného plnění spočívajícího v převodu jednoúčelového poukazu a ve lhůtě 3 let od konce zdaňovacího období, ve kterém mohl nárok na odpočet daně z tohoto zdanitelného plnění uplatnit nejdříve, se dozvěděl nebo dovědět měl a mohl, že tento poukaz nepoužije jako úplatu za skutečné předání zboží nebo poskytnutí služby, ani jej nepřevede. I v tomto případě je povinen provést opravu odpočtu daně a neuplatní se postup podle § 74 odst. 1 ZDPH.

Pokud je plátce oprávněn opravu provést, učiní tak až na základě přijatého opravného daňového dokladu nejdříve za zdaňovací období, ve kterém došlo k opravě základu daně a výše daně, nejpozději do 3 let od konce zdaňovacího období, jehož se oprava týká.

Další část problematiky nároku na odpočet daně představuje § 75 ZDPH, který upravuje postup při stanovení odpočtu daně u přijatých zdanitelných plnění použitých jak pro účely uskutečněných plnění, tak pro jiné účely. ZDPH nestanoví konkrétní metodu výpočtu poměrného koeficientu, kterým je nutné daň na vstupu krátit, lze použít jakoukoliv objektivní metodu zohledňující míru použití pro uskutečněná plnění (v zásadě pro ekonomickou činnost, protože uskutečněným plněním se rozumí dodání zboží nebo poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani, která jedná jako taková). Pokud k okamžiku uplatnění odpočtu daně nelze tento koeficient stanovit, použije se kvalifikovaný odhad s tím, že po skončení kalendářního roku se zjistí skutečný podíl použití pro uskutečněná plnění a v případě odchylky o více než 10 % se výše odpočtu opraví. Oprava se uvede na řádku č. 45 daňového přiznání za poslední zdaňovací období příslušného kalendářního roku. V případě opravy v neprospěch plátce, tj. snížení nároku na odpočet, je plátce povinen tuto opravu provést. Naopak v případě opravy ve prospěch plátce, tj. zvýšení nároku na odpočet daně, je oprávněn tuto opravu provést, povinnost plátce to ale není. Zjištěný poměrný koeficient se vypočítá jako procentní podíl zaokrouhlený na celé procento nahoru.

Zásadním problémem v praxi potom bývá stanovení výše poměrného koeficientu. ZDPH žádný konkrétní postup nestanoví, což může být na jednu stranu výhoda, ale na druhou stranu hledání a stanovování nějakého vhodného kritéria je zpravidla obtížné a mimořádně pracné. Protože ZDPH nestanoví žádný konkrétní postup, může plátce použít jiný způsob výpočtu tohoto koeficientu, např. podle poměru využívané podlahové plochy nemovité věci, podle počtu ujetých kilometrů u dopravních prostředků, podle počtu strojových hodin u strojů a zařízení, podle počtu stravovaných či ubytovaných osob atd. ZDPH ani nestanoví, že by muselo být použito pouze jedno kritérium a jeden poměrný koeficient, pro různé případy a různý majetek je tak možné použít jiné kritérium. V krajním případě je možné, aby u každého přijatého zdanitelného plnění bylo uplatněno jiné kritérium, protože teoreticky může být u každého tohoto plnění poměr využití k jednotlivým činnostem jiný. V každém případě je ale nutné počítat s tím, že plátce musí být schopen obhájit, že uplatněný poměrný koeficient odpovídá míře použití přijatého zdanitelného plnění pro účely ekonomické činnosti, důkazní povinnost je na straně plátce.

ZDPH umožňuje ještě jednu variantu postupu, a to tu, že bude uplatněn plný nárok na odpočet daně a následně bude použití pro jiné účely (nesouvisející s ekonomickou činností) dodaněno. Úprava je obsažena v § 75 odst. 2 ZDPH a nelze ji použít u dlouhodobého majetku. ZDPH stanoví, že tento postup je možné použít u přijatého zdanitelného plnění určeného pro uskutečněná plnění, která plátce použije zčásti rovněž pro svou osobní spotřebu nebo pro osobní spotřebu svých zaměstnanců.

Novelou účinnou od 1. dubna 2019 došlo k formulačnímu zpřesnění tohoto ustanovení tak, aby bylo jednoznačné, že zákaz možnosti volby uplatnit si nárok na odpočet daně v plné výši s následným dodaněním se vztahuje výhradně na případy, kde přijatým zdanitelným plněním je dlouhodobý majetek. V případě jiných plnění, která souvisejí s dlouhodobým majetkem, například v případě opravy, údržby a nájmu, je plátce oprávněn postupovat podle tohoto odstavce.

Je nutné upozornit, že v daňovém přiznání se u přijatých zdanitelných plnění i nadále uvádí pouze poměrná výše údajů o základu daně a dani na vstupu, tedy údaje přepočtené poměrným koeficientem. Údaje vztahující se k jiným účelům se do daňového přiznání neuvádějí.

Druhým stupněm krácení nároku na odpočet potom často bude postup podle § 76 ZDPH, což by bylo v případě, že by a. s. uskutečňovala také plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně. V případě a. s. se určitě bude jednat o častější případ, než je krácení podle § 75 ZDPH.

Pokud použije plátce přijaté zdanitelné plnění v rámci svých ekonomických činností jak pro plnění s nárokem na odpočet daně uvedená v § 72 odst. 1 ZDPH, u kterých má plný nárok na odpočet, tak pro plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně s místem plnění v tuzemsku i mimo tuzemsko, má nárok na odpočet daně pouze v krácené výši odpovídající rozsahu použití pro plnění s nárokem na odpočet daně. Je tak zřejmé, že nárok na odpočet daně v krácené výši se uplatní pouze u těch přijatých zdanitelných plnění, která jsou použita výhradně pro ekonomickou činnost, krácení podle § 75 ZDPH je provedeno dříve.

Postup krácení odpočtu je potom uveden v § 76 odst. 2 ZDPH. Příslušná výše odpočtu daně v krácené výši se vypočte jako součin daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, u kterého má plátce nárok na odpočet daně v krácené výši, a koeficientu, který se vypočte v souladu s § 76 odst. 3 ZDPH. Koeficient se vyjadřuje v procentech a vypočte se jako podíl součtu částek základů daně nebo hodnot plnění plátcem uskutečněných plnění s nárokem na odpočet daně uvedených v § 72 odst. 1 ZDPH, tedy s plným nárokem na odpočet daně, děleno celkovým součtem hodnoty v čitateli a součtem hodnot plátcem uskutečněných plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně. Do součtu hodnot se započítávají také přijaté úplaty, pokud z těchto přijatých úplat plátci vznikla povinnost přiznat daň nebo přiznat plnění. Vypočtený koeficient se zaokrouhlí na celé procento nahoru.

ZDPH ale v § 76 odst. 4 vymezuje některá plnění, která se do výpočtu koeficientu nezapočítávají. Jedná se o:

• dodání nebo poskytnutí dlouhodobého majetku, pokud tento majetek plátce využíval pro své ekonomické činnosti. Tato plnění mohou představovat jak zdanitelné plnění (např. prodej movitého majetku), tak i plnění osvobozené od daně (např. prodej pozemku), v závislosti na tom…