NahoruPodávání daňových přiznání v průběhu insolvenčního řízení
Povinnost podat
daňové přiznání
Problematika
spojená s podáváním daňových přiznání v průběhu insolvenčního řízení
je upravena v nově vloženém § 40b ZSDP. Při
insolvenčním řízení je daňový subjekt povinen podat nejpozději do 30 dnů ode
dne účinnosti rozhodnutí o úpadku daňové přiznání, hlášení, popř. vyúčtování,
za část zdaňovacího období, která uplynula do dne předcházejícího účinnosti
tohoto rozhodnutí a za kterou nebylo dosud podáno. Nutno mít na paměti, že
insolvenční zákon umožňuje řešit úpadek dlužníka vícero způsoby a
z hlediska nakládání s majetkem podstaty dochází ke vzniku nové
koncepce osoby s dispozičním oprávněním. V důsledku toho dochází ke
stavu, kdy povinnost podávat v průběhu insolvenčního řízení daňová
přiznání bude plnit ve většině případů dlužník, jenž bude v daném
období osobou s dispozičním oprávněním podle § 229 odst. 3 IZ (viz část
11/2.10). Povinnost podat toto přiznání bude svědčit insolvenčnímu
správci pouze tehdy, pokud insolvenční soud za splnění podmínek
stanovených v insolvenčním zákoně spojí s rozhodnutím o úpadku i
rozhodnutí o způsobu jeho řešení (např. pokud současně rozhodne o prohlášení
konkursu na majetek dlužníka dle § 148 odst. 1 IZ).
Dohlížecí
funkce
Ačkoli, jak již
uvedeno dříve, koncepce insolvenčního zákona ve většině případů vylučuje, aby
v době vzniku povinnosti podat daňové přiznání stanovené v zákoně o
správě daní a poplatků, byl insolvenční správce osobou s dispozičním
oprávněním k majetkové podstatě dlužníka, neopomenul zákonodárce
z hlediska zajištění efektivní správy daně v průběhu insolvenčního řízení
ani tu skutečnost, že nejdéle v rozhodnutí o úpadku musí být insolvenční
správce ustanoven a má dohlížecí funkci. Tato dohlížecí funkce se
uplatní vůči dlužníkovi zejména v těch případech, kdy je jeho úpadek řešen reorganizací nebo oddlužením. Pokud by např. dlužník svou
povinnost podat toto zamýšlené daňové přiznání nesplnil nebo se ke splnění této
povinnosti z různých důvodů neměl, může správce daně, nejčastěji se
svolením insolvenčního soudu, požádat o zajištění splnění této povinnosti osobu
insolvenčního správce coby tzv. třetí osobu zúčastněnou na daňovém řízení podle § 7 ZSDP. Při vzniku
takovéto situace by poté insolvenční správce jako náhradní subjekt zajistil
splnění zákonem uložené povinnosti anebo by se alespoň o splnění této
povinnosti v součinnosti s dlužníkem či bez jeho součinnosti pokusil.
Hovoří-li zákon o správě daní a poplatků v daném případě výslovně o
insolvenčním správci, má tím na mysli fakticky tu situaci, kdy insolvenčnímu
správci nesvědčí pozice osoby s dispozičním oprávněním, nýbrž pozice dohlížecí,
tj. osoby zúčastněné na daňovém řízení, např. právě za situace, kdy má dojít
k náhradnímu způsobu řešení splnění daňové povinnosti za období před
prohlášením úpadku s pomocí insolvenčního správce. Dospěje-li insolvenční
správce k závěru, že není schopen bez součinnosti, či s nějakou mírou
součinnosti s dlužníkem, unést břemeno důkazní a břemeno tvrzení (např.
pro nedostatečnost předaných podkladů, absenci dlužníkova účetnictví apod.), zaniká
povinnost učinit toto podání. O této skutečnosti insolvenční správce
vyrozumí správce daně ve stejné lhůtě a ke stanovení daně dojde na základě pomůcek
postupem, který je upraven v jiných částech tohoto zákona.
V souvislosti
s podáváním daňového přiznání za období do rozhodnutí o úpadku, ze kterého
vzejde daňová pohledávka, kterou je třeba přihlásit do insolvenčního řízení
standardní přihláškou, zaznívá nejen z řad některých správců daně, ale i části
veřejnosti názor, že přihlášení takovéto pohledávky může být s ohledem na
lhůty stanovené soudem v rozhodnutí o úpadku velmi problematické, což se může
negativně projevit i v kontextu s totální nesoučinností dlužníka
v této fázi insolvenčního řízení.
Podíváme-li se
však na tuto problematiku komplexně, zjišťujeme, že zákonodárce v § 266 odst. 1 písm. c) IZ
stanovil pro případ konkursu, že jeho prohlášením nedochází k přerušení daňového
řízení, které již bylo zahájeno před tímto okamžikem (viz část 7/3.8.2). Tím
navazuje na právní úpravu známou z § 40 odst. 11 ZSDP ve znění
účinném do 31. 12. 2007. Poněvadž samotné prohlášení konkursu i povolení
reorganizace či oddlužení od 1. 1. 2008 nezpůsobuje v hmotněprávních daňových
zákonech vznik nového zdaňovacího období, nepřekvapí, že správce daně nemusí
mít v době, kdy běží lhůta pro přihlášení daňové pohledávky
k insolvenčnímu soudu, tuto pohledávku splatnou anebo dokonce stanovenou.
V mnoha případech to nebude ani při prohlášení konkursu (nebo spíše
v době rozhodnutí o úpadku nebo v běhu lhůty pro přihlášení
pohledávky podle § 136 odst. 3 nebo 4 IZ)
možné. Ani to však nebrání správci daně v tomto případě takovouto
pohledávku přihlásit. Insolvenční zákon umožňuje správci daně přihlásit
k insolvenčnímu soudu rovněž pohledávku nesplatnou či pohledávku
vázanou na podmínku, např. na vznik a následnou deklaraci daňové
povinnosti v podobě podaného daňového přiznání za příslušné zdaňovací
období (anebo jeho část). Pro posouzení, zda do insolvenčního řízení (dříve do
konkursu) byla přihlášena vykonatelná pohledávka, je rozhodný stav řízení o
pohledávce ke dni přezkoumání této pohledávky. Jinak řečeno, platí, že řízení o
těchto nevykonatelných daňových pohledávkách pokračují i po rozhodnutí o
úpadku, event. po prohlášení konkursu, a správce daně, který tyto pohledávky
např. coby podmíněné nebo pro danou chvíli nevykonatelné přihlásil do insolvenčního
řízení, může až do přezkoumání jím přihlášené pohledávky měnit skutečnosti, na
nichž se pohledávka zakládá. Správce daně má v daném případě možnost
nejpozději při přezkumném jednání osvědčit, že jeho pohledávka se
v mezidobí stala vykonatelnou, jinak řečeno, že si v pokračujícím daňovém
řízení zajistil pro tuto pohledávku exekuční titul, kterým může být dodatečný
platební výměr, výkaz nedoplatků, příp. jiné vykonatelné rozhodnutí vydané
v daňovém řízení. Na rozdíl od větší části insolvenčních věřitelů nemusí
správce daně trápit otázka posouzení stavu vykonatelnosti pohledávky ke dni
rozhodnutí o úpadku, příp. ke dni prohlášení konkursu, a získaný čas
v podobě zmíněného mezidobí věnovat k získání právoplatného a
nezpochybnitelného exekučního titulu. Z toho tedy plyne, že tam, kde bude dlužníkův úpadek ve výsledku řešen konkursem, musí insolvenční správce nutně počítat s tím, že daňová pohledávka přihlášená
správcem daně minimálně ve formě a s parametry stanovenými v insolvenčním
zákoně, bude až do svého přezkoumání procházet určitým vývojem, a
je zcela irelevantní odvíjet nějaké závěry např. od situace ke dni prohlášení
úpadku. I když tato právní úprava dává správci daně v případě řešení
dlužníkova úpadku konkursem určitý bonus, nelze zapomenout, že jakékoli
opomenutí, nepřesnost či nedodržení procesního postupu a následné nedostatečné
zjištění skutkového stavu s sebou nese i pro správce…
