dnes je 23.7.2024

Input:

Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 1

1.12.2018, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1.1.1.1
Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 1

JUDr. Monika Schön, Ph.D.

[Soukromé právo a vztah k právu veřejnému; dispozitivnost zákonné úpravy]

Nový občanský zákoník, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, se výrazně odklání od předchozí, půlstoletí účinné právní úpravy (ObčZ). Základními přístupovými hlediska zákonodárce při tvorbě NOZ byly konvence, diskontinuita, integrace.1

Nová právní úprava v mnohém navazuje na předchozí ObčZ, výrazně se inspiruje v úpravě obsažené v císařském patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecném zákoníku občanském, v zahraničních vzorech (rakouský, německý, švýcarský, italský, quebecký občanský zákoník a další), čerpá též z DCFR.2 Předlohy (jsou-li známy) včetně dostupné odborné literatury a judikatury k nim mohou sloužit při interpretaci a aplikaci NOZ.

Vymezení soukromého a veřejného práva

Ve své první větě nový kodex soukromého práva obsahuje proklamaci, jež se na první pohled může jevit jako pokus o definici soukromého práva.

Připomeňme, že k odlišení (pro definici) soukromého a veřejného práva jsou tradičně uváděny následující teorie:

a) zájmová teorie

Zájmová teorie vychází z definice Domitia Ulpiana (Publicum ius est quod ad statum rei Romanae spectat, privatum quod ad singulorum utilitatem.).

Jako hraniční určovatel pro rozlišení soukromého a veřejného práva tato teorie používá zájem, účel chráněný právní normou: Jestliže norma chrání veřejné zájmy, jedná se o normu veřejnoprávní, zatímco zájmy jednotlivců jsou chráněny a realizovány pomocí soukromého práva.

Jedná se o poněkud zjednodušené vysvětlení odlišnosti veřejného a soukromého práva, neboť ne vždy zájmy jednotlivce a veřejné zájmy kolidují, ne vždy je možné mezi nimi stanovit jednoznačnou hranici, samotné kritérium zájmu není dostatečně určité, proto také zájmová teorie není zcela spolehlivou. Nicméně toto vysvětlení lze jistě použít jako první vodítko pro vytvoření základní představy o odlišnosti veřejného a soukromého práva.

b) mocenská teorie

Mocenská teorie odlišuje veřejné a soukromé právo podle vzájemného postavení subjektů.

Jsou-li subjekty v rovném postavení, typicky je-li jejich vztah upraven smluvně a může se projevit jejich autonomie vůle, pak se jedná o oblast soukromého práva. Není přitom podstatná faktická nerovnost subjektů (typickým příkladem nerovného postavení v soukromoprávním vztahu je vztah mezi spotřebitelem a dodavatelem, případně jiné situace, kdy jedna osoba je z pozice ekonomicky či jinak silnějšího je schopna druhé osobě vnutit podmínky, jež by jinak druhá – v tomto směru slabší - osoba neakceptovala). I v případě faktické nerovnosti smluvních stran se totiž v jejich vztahu stále uplatní zásada autonomie vůle, a to přinejmenším v otázce výběru kontrahenta a v otázce, zda s vybraným kontrahentem bude vztah smluvně upraven (samozřejmě i v tomto směru se mohou promítnout faktické limity, dané specifiky trhu, například monopolem dodavatele plnění apod.).

Naopak v situaci, kdy jeden subjekt (veřejnoprávního charakteru) je v postavení, kdy může autoritativně vnucovat svou vůli jinému, stanovit jinému povinnost, typicky tedy formou jednostranné regulace, jde o oblast práva veřejného. Toto oprávnění veřejnoprávního subjektu je limitováno mj. ústavněprávními předpisy (srov. ustanovení čl. 2 odst. Ústavy (1/1993 Sb.) a ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3 LZPS).

Ani mocenskou teorii nelze považovat za zcela jednoznačné, spolehlivé vodítko, neboť, jak shora uvedeno, v realitě běžně dochází k fakticky nerovnému postavení osob i v soukromoprávních vztazích (srov. shora zmiňovaný příklad spotřebitele a dodavatele),

Dokument je součástí sekce pro předplatitele. Celý text tohoto dokumentu si můžete také jednorázově stáhnout z našeho portálu Vzorovedokumenty.cz.

Nahrávám...
Nahrávám...