dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 16/2003 SbNU, sv.29, K rozhodovací pravomoci ve věcech znárodněníK nutnosti zhodnotit skutečnost, že rozhodnutí nebylo vydáno kompetentním orgánem

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 29, nález č. 16

IV. ÚS 208/2000

K rozhodovací pravomoci ve věcech znárodnění
K nutnosti zhodnotit skutečnost, že rozhodnutí nebylo vydáno kompetentním orgánem

Ze závěrů Ústavního soudu, které zaujal ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 114/93, sp. zn. III. ÚS 232/96, sp. zn. III. ÚS 329/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 23; svazek 6, nález č. 142; svazek 10, nález č. 12), z nichž plyne, že rozhodnutí o tom, v jakém rozsahu má být příslušný majetek znárodněn, nejen samotný proces znárodnění završovalo, ale nemohlo být vydáno jinak než pod ústavní odpovědností ministra, je možno obdobně vycházet i ve věcech nerestitučních.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 31. ledna 2003 sp. zn. IV. ÚS 208/2000 ve věci ústavní stížnosti V. V. proti rozsudku Okresního soudu v Táboře z 2. 6. 1999 sp. zn. 11 C 38/99 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře z 20. 1. 2000 sp. zn. 15 Co 649/99 o určení vlastnictví k nemovitostem.

Výrok

Rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 2. 6. 1999 č. j. 11 C 38/99-12, jakož i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 20. 1. 2000 č. j. 15 Co 649/99-27 se zrušují.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen na svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Těmito rozhodnutími byl zamítnut jeho návrh na určení, že mu svědčí vlastnické právo k blíže specifikovaným nemovitostem (dále jen „předmětné nemovitosti“). Uvedeného práva se domáhal z titulu původního vlastnictví, které měl údajně pozbýt v důsledku znárodnění na základě výměru ministryně výživy z 10. 10. 1949 a jeho dodatku ze dne 18. 12. 1952, přičemž oba byly vydány v rozporu se zákonem č. 115/1948 Sb., o znárodnění dalších průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků tohoto oboru, ve znění pozdějších předpisů. Citované výměry vykazují závažné formální a věcné nedostatky, když první z nich není opatřen podpisem ministryně a razítkem ministerstva a druhý není podepsán vůbec. Podle přesvědčení stěžovatele se jedná o neplatné a nicotné právní akty, které nejsou v tomto důsledku způsobilé přivodit změnu právního stavu v osobě vlastníka. Ačkoliv soudy obou stupňů jeho námitky stran neplatnosti výměrů akceptovaly a s tvrzením o rozporu s tehdy platnými právními předpisy v případě konstatovaného znárodnění se ztotožnily, dovodily současně, že k přechodu vlastnického práva na československý stát v daném případě došlo. V jejich rozhodnutích stěžovatel, zastávající odlišný právní názor, spatřuje zpochybnění ústavní zásady nedotknutelnosti a nepromlčitelnosti vlastnického práva. V této souvislosti rovněž zdůraznil, že svého vlastnictví se mohl domáhat až po roce 1989 v právním demokratickém státě,

Nahrávám...
Nahrávám...