Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 596

 Nahoru[Právo na náhradu škody]

Jestliže úprava relativní neúčinnosti v předchozích ustanoveních NOZ přináší řadu otázek a nejasností (vzniklých zejména nedokonalým převzetím dřívější úpravy, zahraničních vzorů apod.), u komentovaného ustanovení to platí (přinejmenším) dvojnásobně.

Sama o sobě by snad nemusela být problematická úprava povinnosti nahradit škodu u osoby, za jejíž držby bylo zřízeno právo vylučující uspokojení věřitele uplatněním námitky relativní neúčinnosti. Vzhledem k tomu, že tato situace je již upravena předchozím ustanovením, však naprosto není zřejmý smysl komentovaného ustanovení. Pokud totiž odpůrce po nabytí věci relativně neúčinným právním jednáním tuto věc zatíží, jak předpokládá § 596, je tím zároveň naplněna skutková podstata § 595 odst. 1 věty druhé, neboť pro věřitele není dobře možné uspokojit se z plnění, které odpůrce zkracujícím právním jednáním nabyl. Věřiteli podle obou ustanovení vzniká vůči odpůrci právo na náhradu, a to v rozsahu, v němž je uspokojení jeho pohledávky v důsledku zatížení věci odpůrcem nižší.

Důvodová zpráva¹ v tomto směru žádné interpretační vodítko neobsahuje, stejně tak publikace autorů textového znění zákona.² Dosud dostupná tuzemská komentářová literatura se pak ve vztahu ke komentovanému ustanovení názorově značně rozchází.

M. Lebeda uvádí, že povinnost nahradit škodu podle § 596 je "doplňkovým institutem" k § 595 odst. 1, a použije se proto pouze pokud nebude možné náhradu vymoci podle § 595 odst. 1. Dovozuje přitom, že se bude jednat o objektivní odpovědnost bez ohledu na zavinění (autor hovoří o "úmyslu").³ K tomu nelze než dodat, že takovou situaci si lze představit jen stěží, neboť skutková podstata uvedená v § 596 je vlastně podkategorií skutkové podstaty uvedené v § 595 odst. 1 větě druhá. Proto s názorem o doplňkovém institutu souhlasit nelze.

Podle L. Tichého se komentované ustanovení použije za situace, kdy odpůrce převedl věc nabytou odporovatelným právním jednáním na třetí osobu, která "vůči věřiteli požívá plně ochrany". Jako příklad L. Tichý uvádí, že "tato osoba nabyla vlastnictví k věci od žalovaného ještě předtím, než došlo k podání výhrady nebo uplatnění neúčinnosti odpůrčí žalobou, a navíc odpůrce byl řádným vlastníkem této věci; řádným vlastníkem se tedy stala i třetí osoba".⁴ Ani s tímto názorem nelze souhlasit. V první řadě proto, že tím není nijak vysvětlen vztah § 595 odst. 1 věty druhé a komentovaného ustanovení, takže není zřejmé, kdy které z nich má být aplikováno. Dále potom nelze souhlasit s uváděným příkladem. Relativně neúčinné právní jednání je právním jednáním platným, pouze ve vztahu k věřiteli dlužníka nemá zamýšlené právní účinky (§ 589 odst. 1). Odpůrce tedy na základě relativně neúčinného právního jednání právo skutečně plně nabude, jiná možnost nepřipadá v úvahu (což by se ze shora uváděného příkladu mohlo jevit). Jediným omezením odpůrce je oprávnění věřitele, který se může hojit z plnění, případně má právo na náhradu postupem podle § 595 odst. 1. Šlo-li tedy o shora zmiňovaný převod vlastnického práva, odpůrce se na základě relativně neúčinného právního jednání stane vlastníkem věci a jako vlastník s ní může plně disponovat, tedy též dále převést své vlastnické právo na třetí osobu. Pro tento postup je zcela irelevantní, zda byla uplatněna výhrada podle § 593, případně zda byla podána odpůrčí žaloba, kterou citovaný komentář zmiňuje. Výhrada podle § 593 a odpůrčí žaloba mají význam pouze z hlediska zachování prekluzivních lhůt uvedených v § 590 a § 591, případně pro postavení odpůrce jako poctivého či nepoctivého držitele (§ 595 odst. 2 a odst. 3). Pokud dojde ke shora popsanému postupu (převod vlastnického…