Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 555

 Nahoru[Výklad právních jednání podle obsahu, disimulace]

Interpretační pravidla právních jednání

Právní teorie tradičně rozeznává několik druhů výkladu (výklad jazykový, systematický, teleologický, historický aj.).

V § 555 až § 558 zákonodárce předkládá základní pravidla interpretace právních jednání: výklad právního jednání podle jeho obsahu (§ 555), výklad právního jednání podle úmyslu stran (§ 556), výklad contra proferentem (§ 557), a konečně zákonodárce uvádí zvláštní pravidla pro výklad výrazů používaných ve styku s podnikatelem (§ 558).

Pořadí, v němž zákonodárce jednotlivé aspekty výkladu uvádí, determinuje též postup při výkladu právního jednání, kdy nejprve je zjišťován obsah, následně vůle jednajících stran atd.

Výklad právních jednání podle jejich obsahu

Komentované ustanovení v prvním odstavci obsahuje základní interpretační vodítko pro výklad právních jednání: výklad právního jednání podle jeho skutečného obsahu, tj. podle obsahu projevené vůle.

To znamená, že bez ohledu na označení právního jednání (typicky nadpis smlouvy uzavírané písemnou formou) a bez ohledu na vlastní právní kvalifikaci právního jednání ze strany jeho účastníků je pro posouzení, o jaké právní jednání se jedná, rozhodný obsah tohoto právního jednání.

Například nájemce bytu uzavře s třetí osobou smlouvu, podle níž byt či jeho část za úplatu přenechá třetí osobě k užívání, a tuto smlouvu označí nadpisem "nájemní smlouva". Ve skutečnosti se nebude jednat o smlouvu nájemní podle § 2201 a násl. (resp. v případě bytu podle § 2235 a násl.), ale půjde o podnájem bytu podle § 2274 a násl. Podobně též v případě, kdy strany smlouvu označí jako "smlouvu o půjčce", ačkoliv ve skutečnosti půjde o nájemní smlouvu podle § 2201 a násl., neboť si strany sjednají úplatu za dočasné užívání věci.

Označení právního jednání jiným způsobem, než odpovídá jeho obsahu, tedy nezpůsobuje samo o sobě neplatnost právního jednání (srov. též římskoprávní zásadu falsa demontratio non nocet). V souladu s výkladovým pravidlem uvedeným v § 555 odst. 1 se právní jednání posoudí podle svého skutečného obsahu.

Simulovaná a disimulovaná právní jednání

Simulovaným právním jednáním se rozumí právní jednání činěné "na oko", tj. takové, které má navenek působit, že bylo učiněno, ačkoliv ve skutečnosti jeho účastníci (jednající osoby) neměli úmysl jej učinit. Jednající osoby při simulovaném právním jednání předstírají (simulují) vůli, kterou ve skutečnosti nemají, nebo předstírají jinou vůli, než jakou ve skutečnosti mají. Simulované (předstírané) právní jednání je právním jednáním zdánlivým ve smyslu § 552, absence zjevně projevené vážné vůle jednajících osob má za následek jeho nicotnost (srov. § 552).

Disimulovaným právním jednáním je zastírané právní jednání: osoby jednají navenek tak, že objektivně (ve vztahu ke třetím osobám) se jednání jeví určitým způsobem (předstírané, simulované právní jednání), ve skutečnosti jím však zastírají jiné (skutečné) právní jednání (zastřené, disimulované právní jednání).

Například za účinnosti zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí, byla uzavírána smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti mezi osobami, které nebyly zařazeny do I. či II. skupiny (srov. § 11 zákona č. 357/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013), takže darování mezi nimi nebylo osvobozeno od daně darovací (srov. § 19 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 a contrario) a sazba daně darovací byla vyšší (srov. § 12 a § 13 zákona č. 357/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013) než sazba daně z převodu nemovitosti (podle § 15 zákona č. 357/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013). Ve snaze snížit si daňovou povinnost tyto osoby uzavřely smlouvu o převodu vlastnictví k majetku, která se navenek jevila jako smlouva úplatná (kupní smlouva), ve skutečnosti však úplatná nebyla (darovací smlouva). Disimulovaným právním jednáním (resp. v terminologii předchozí právní úpravy právním úkonem) zde byla darovací smlouva (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 3/2005).

Podle výkladového pravidla uvedeného v § 555 odst. 2 je třeba disimulované právní jednání interpretovat podle "jeho pravé povahy", tedy tak, jak to odpovídalo skutečné vůli jednajících osob, nikoliv tak, jak se mělo navenek (simulovaně) jevit.

Na rozdíl od jednání simulovaného totiž jednající osoby určitou vůli mají a projevují ji, byť takovým způsobem, aby navenek (pro třetí osoby) nebyla zřejmá. Samotná disimulace tedy nezpůsobuje zdánlivost (nicotnost) právního jednání podle § 551 a násl.

Je však nutno zkoumat, zda u právního jednání není jiný důvod jeho neplatnosti (typicky rozpor s dobrými mravy, rozpor se zákonem, srov. § 580 a § 588).

Dále je u disimulace nutno upozornit na problematiku formy simulovaného a disimulovaného právního jednání: ve vztahu k předchozí právní úpravě (§ 41a odst. 2 ObčZ) judikatura dovodila, že pokud je pro disimulované právní jednání (resp. právní úkon) vyžadována písemná forma, pak disimulované právní jednání může být platné jen za podmínky, že je simulované právní jednání v písemné formě a že z obsahu toho, co bylo písemně zachyceno (simulovaným právním jednáním), je zřejmé, že vůlí jednajících osob je učinit disimulované právní jednání (srov. například závěry Nejvyššího soudu uvedené v odůvodnění rozsudku ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, či rozsudku ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 101/2001). Tyto závěry lze podle našeho názoru vztáhnout i k úpravě uvedené v § 555 odst. 2.

Použití výkladových pravidel uvedených v komentovaném ustanovení

Výkladová pravidla v obou odstavcích § 555 se typicky použijí u dvoustranných či vícestranných právních jednání, lze je však aplikovat též v případě jednostranných právních jednání (ačkoliv například simulace, disimulace apod. v případě jednostranných právních jednání zřejmě nebude tak častá).

Simulace i disimulace se mohou týkat právního jednání jako celku (jednající osoby se snaží, aby se smlouva navenek jevila jako smlouva kupní, ačkoliv ve skutečnosti hodlaly uzavřít smlouvu darovací) nebo jeho nějaké části (například strany v nájemní smlouvě uzavřené písemnou formou uvedou nižší nájemné, než na jakém se ústně dohodly a jaké je ve skutečnosti placeno, srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 1932, sp. zn. Rv I 2217/30, publikované In Vážný pod publ. č. 11486/1932; případně ve smlouvě účastníci uvedou nižší kupní cenu nemovitosti, než na jaké se ve skutečnosti dohodli). V obou uváděných případech jednající osoby disimulují právní jednání z důvodu snížení daňové povinnosti apod.

Na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 41a odst. 2 ObčZ) zákon pro případ disimulace neuvádí výslovně účinky simulovaného (předstíraného) právního jednání ve vztahu ke třetím osobám, tedy ve vztahu k osobám, které se tohoto jednání nijak neúčastnily. Důvodová zpráva k tomu nic…