Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 1721

 Nahoru[Obsah závazkového vztahu]

Čtvrtá část zákona – relativní majetková práva – je systematicky členěna ve shodě s doktrínou, tj. nejprve je zařazena obecná část, v níž je zařazena též úprava spotřebitelských smluv (srov. ustanovení § 1810 a násl.; poněkud nesystematicky je do obecné části zařazen i tzv. time-sharing, srov. ustanovení § 1852 a násl.), následně zvláštní část.

Komentované ustanovení má zřejmě obsahovat určitou definici závazkového vztahu a vymezit jeho obsah. Podle Důvodové zprávy¹ bylo snahou zákonodárce důsledně zachovávat jednotnou terminologii a na rozdíl od dřívější úpravy (srov. ustanovení § 488 zákona č. 40/1964 Sb.) rozlišovat mj. mezi závazkem a dluhem. Je pravdou, že předchozí úprava používala pojem závazek jednak v širším smyslu (ve smyslu závazkový právní vztah), jednak v užším smyslu (ve smyslu dluh), nicméně z kontextu bylo jejich rozlišení pro praxi zjevné,² a proto od ustanovení § 1721 v tomto směru nelze očekávat zásadnější změny – byť terminologickou jednotu je samozřejmě třeba uvítat.

Naopak novinkou v porovnání s předchozí právní úpravou je jednotná úprava závazkového práva v jediném kodexu. Připomeňme, že do 31. 12. 2013 bylo závazkové právo zvlášť upraveno v původním občanském zákoníku a zvlášť v ObchZ. Sjednocení úpravy je nepochybně třeba hodnotit kladně.

Závazek jako právní vztah

Podle staré římské zásady obligatio est iuris vinculum quo, necessitate, adstringimur alicuius solvendae rei, secundum nostrae civitatis iura (závazek je právní pouto, které nás svou nevyhnutelností nutí, abychom v souladu s právem našeho státu poskytli někomu nějaké plnění). Tím je vyjádřeno, že závazek je právním vztahem (právním poutem). Byť komentované ustanovení (na rozdíl od předchozího ustanovení § 488 zákona č. 40/1964 Sb.) výslovně o právním vztahu nehovoří, máme za nepochybné, že tím charakter právního vztahu závazek neztrácí.³ Ostatně, již samo označení této části občanského zákoníku, relativní majetková práva (zdůraznění aut.), na vztah, tedy relaci, odkazuje. Z toho vyplývají též účinky závazku inter partes, tj. mezi stranami závazku, kdy práva a povinnosti, která jsou obsahem závazku, jsou vázány výlučně ke stranám závazku. Třetí osoby jsou nicméně povinny tento vztah nerušit, nezasahovat do něj. Je-li například k bytu sjednána nájemní smlouva, svědčí právo užívat byt nájemci a ostatní osoby jej v jeho užívacím právu nemají rušit. V tomto směru lze uvažovat též o účincích závazků erga omnes.⁴

O závazek nejde, není-li mezi osobami právní vztah, nemají-li osoby vůli právní vztah založit, nenutí-li účastníky nic, aby se chovali určitým způsobem. Není proto závazkem, je-li plnění poskytnuto jako společenská úsluha, sousedská či přátelská výpomoc, kdy osoba poskytující plnění nevyjadřuje nijak svou vůli být druhé straně čímkoli zavázána (povinna).⁵ V tomto směru byla výstižná předchozí právní úprava, která v ustanovení § 34 zákona č. 40/1964 Sb. právní úkon (nyní právní jednání) definovala jako projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Ač současná úprava podobnou definici neobsahuje, teorie z ní vychází.

Obsahem závazku, tj. právního vztahu, je věřitelovo právo na určité plnění (pohledávka) a jemu odpovídající povinnost dlužníka toto právo uspokojit splněním dluhu. Pohledávka – a zřejmě též dluh (k tomu srov. komentář k ustanovení § 489) – jsou věcí v právním smyslu podle ustanovení § 489, a to věcí nehmotnou (srov. ustanovení § 496 odst. 2), movitou (srov. ustanovení § 498 odst. 2). Ustanovení o věcných právech se na pohledávku a dluh použijí, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona něco jiného (srov. ustanovení § 979).

Obsah závazku, vymezený právem na jedné straně a jemu odpovídající povinností na druhé straně, indikuje existenci vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Situace, kdy jedna ze stran má výlučně postavení věřitele a druhá výlučně postavení dlužníka, je sice možná, avšak v praxi častější situací je ta, že každá z osob je současně v postavení věřitele i dlužníka (např. z kupní smlouvy má kupující povinnost zaplatit kupní cenu a právo na odevzdání věci prodávajícím, prodávající má povinnost věc odevzdat a právo na zaplacení kupní ceny, ze smlouvy o úvěru má úvěrující povinnost na žádost úvěrovaného poskytnout peněžní prostředky do určité částky a právo na vrácení těchto prostředků s úroky, úvěrovaný má právo na poskytnutí peněžních prostředků do určité částky a povinnost tuto částku vrátit spolu s úroky, atd.).