Osvětlení, kancelářská technika nebo tepelná čerpadla pohánějí vizionářské české firmy proudem ze slunečních elektráren. První majitelé elektromobilů si díky nim také vyzkoušeli, jaké to je, jezdit zadarmo.
Starý systém podpory fotovoltaiky silně zatížil daňové poplatníky. Nový, který podporuje nové solární elektrárny a přitom nemá žádné nároky na veřejné rozpočty, se v Česku stále nepodařilo zavést.
Antonín Blatný z Brna patří k několika málo lidem, kteří si splnili svůj sen. Jezdil ve svém voze zadarmo. Byl totiž mezi prvními majiteli elektromobilů u nás. Jeho Peugeot 106 přestavěný na elektrický pohon jezdil velmi levně. „Jedno nabití trvalo čtyři hodiny a po Brně jsem na ně ujel 85 kilometrů. Stálo mě to jen 12 korun,“ vzpomíná Antonín Blatný.
Ale ani s několikakorunovými náklady na ujetí téměř stovky kilometrů nebyl spokojený. A tak si postavil malou solární elektrárnu o výkonu 5,6 kilowatů. Ta vyrobila za den tolik proudu, že by se svým elektromobilem mohl ujet dvě stě kilometrů. Systém sice nefungoval tak, že by solární elektrárna nabíjela přímo automobil. Dodávala proud do sítě. Ale Antonín Blatný věděl, že si sám vyrobí více proudu, než se svým vozem spotřebuje, a jezdí tak fakticky zadarmo.
Před časem ale vůz prodal, protože starší auto už bylo za hranicí své životnosti. „Na elektromobil ovšem nedám dopustit, je to skvělé svezení. Manželka s ním jezdila denně do práce. Jednoduše se ovládalo, nepotřebuje rychlostní páku. Nový elektromobil je ale pro mě moc drahý, jsem důchodce, je mi 85 let, takže například do nového Nissanu Leaf už investovat nemůžu, i když by mě to lákalo. Je technologicky úplně někde jinde, než byly naše první elektromobily,“ podotýká Antonín Blatný. Z jeho snu mu ale stále zůstala solární elektrárna, která mu vydělává peníze prodávané do sítě.
NahoruMá to smysl, říkají podniky o fotovoltaice
Zatímco ještě před několika lety byly podobné projekty výsadou technických nadšenců, v současnosti používá solární elektrárny řada malých a středních firem jako důležitý zdroj energie. Společnost Galvamet, která se zabývá tepelným zpracováním kovů v Jasenici u Vsetína ve Zlínském kraji, instalovala solární panely v létě roku 2012. Tedy poté, co skončil dotační boom podpory této energie a kdy již podmínky nebyly zdaleka tak výhodné.
Firma však instalaci sluneční elektrárny nepojala jako byznys, ale jako součást své společenské odpovědnosti, za níž loni obdržela prestižní cenu Top odpovědna firma. „V našem případě se jedná pouze o pokus. Výkon elektrárny je nepodstatný k našemu odběru zhruba 2000 kWh denně. Jde o ekologický příspěvek, kterému jsme nijak nevěřili a chtěli jsme se ujistit, zda jde o správnou cestu. Podle klíče ´nezkusíš – nevíš´, se nyní přibližujeme poznání zda to význam má, nebo ne. Důvody jsou tedy nezištné a založené na pragmatických úvahách pro budoucnost,“ říká Josef Šlechta, majitel a ředitel společnosti Galvamet.
Elektrárna s výkonem 30 kWh a její umístění na střeše výrobního objektu bylo vybráno tak, aby v budoucnosti mohla být rozšířena. „Hlavním přínosem nejsou utržené peníze za výrobu elektřiny. Veškerou spotřebujeme sami. A to je ta konkrétní věc, kterou vnímáme jako přínos. Osvětlení kanceláří, ledničky, počítače, drobné spotřebiče, které provozujeme přes den, mohou v přeneseném slova smyslu využít energii ze slunce. Fakturovaná částka za rok ve výši 130 000 korun představuje promile roční platby za fakturaci od dodavatele elektřiny,“ pokračuje Josef Šlechta.
„Nevím, kolik uhlí je za tyto peníze, ale krajina by si jistě oddechla od emisí, pokud by firmy na střechách měly solární panely a kancelářské provozy by byly napájeny vlastní vyrobenou elektřinou. Máme také řadu malých solárních panelů, které jsou napojeny na reflektory a díky bateriím a světelnému čidlu svítí pouze pro noční směnu. Takže na různé kliky, vrata, tepelná čerpadla a podobně svítíme elektřinou vyrobenou ve dne a uloženou do baterií. V noci nemusí spolupracovníci svítit elektřinou ze sítě,“ dodává.
Úspora elektřiny je podle majitele firmy jen jeden z rozměrů, který solární elektrárna přináší. „Směrodatný je také výchovný prvek, který malá elektrárna má. Je vidět, mluví se o ní, lidé se ptají a jsou zvídaví. Koncentrujeme tak aktivity, které spoří, přispívají, vzdělávají, podporují a vedou naše lidi. Pro nás je to jeden z trendových prvků a příspěvek k trvale udržitelnému životu,“ vysvětluje Josef Šlechta.
Firmy, které se pohybují v méně energeticky náročných oborech než je hutnictví a zpracování kovů, si mohou díky solárním elektrárnám vyrobit většinu proudu, který spotřebují. Příkladem je společnost KM-Prona provozující stejnojmennou síť čerpacích stanic. Ta osadila fotovoltaickými panely svoji centrálu, kde je nejenom administrativní areál, ale také stáčírna pohonných hmot, opravna cisteren, parkoviště a další zázemí.
„Spotřebu elektřiny si pokrývají sami ze 60 až 70 procent,“ říká Petr Správka ze společnosti juwi, která pro firmu KM-Prona projekt solární elektrárny o výkonu 30 kilowat instalovaného výkonu realizovala. Z celkové roční spotřeby 48 000 kilowathodin si firma vyrobí a z větší části spotřebuje 31 000 kilowathodin.
NahoruZásah politiků poškodil elektrárny
Rozšiřování systému a zvyšování energetické nezávislosti však zatím bráníabsurdní česká legislativa. Majitelé solárních elektráren totiž musí nyní platit 80 haléřů za každou kilowathodinu. „Platit za doma vyrobenou elektřinu je jako platit za vlastní mrkev ze zahrádky,“ dodává Petr Správka.
Zásahy politiků do systému výkupu elektřiny ze slunce zkomplikovaly situaci i dalším firmám.. „Naše společnost má instalovanou střešní fotovoltaickou elektrárnu o výkonu výkon 100 kW od roku 2010. Kritérií bylo několik: částečná nezávislost, ekologičnost a především ekonomická návratnost. Ta platila od roku 2009, avšak nikoli doposud. Vzhledem k legislativním změnám ´za pochodu´, který zde náš…
