č. 2787/2013 Sb. NSS, Daňové řízení: zástavní právo; společné jmění manželů
č. 2787/2013 Sb. NSS
Daňové řízení: zástavní právo; společné jmění manželů
k § 101 odst. 3 a § 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád
I. Je-li zastavován majetek patřící do společného jmění manželů, je příjemcem rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění neuhrazené daňové pohledávky (§ 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) vedle daňového dlužníka i jeho manžel, neboť i jemu se tímto rozhodnutím ukládá povinnost (§ 101 odst. 3 daňového řádu).
II. Na úhradu pohledávky vzniklé za trvání manželství jen jednomu z manželů lze použít majetek ve společném jmění manželů a tímto majetkem lze tuto pohledávku rovněž zajistit z titulu zástavního práva zřízeného podle § 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, čj. 45 Af 11/2012-21)
Prejudikatura: č. 1982/2010 Sb. NSS.
Věc: Z. J. proti Finančnímu ředitelství v Praze o zástavní právo na nemovitost.
Dne 8. 9. 2011 rozhodl Finanční úřad v Kladně o zřízení zástavního práva k rodinnému domu a k pozemku o výměře 961 m2 („nemovitosti“) k zajištění daně manželky žalobce v celkové výši 1 250 277 Kč. Tyto nemovitosti jsou ve společném jmění manželů žalobce a jeho manželky. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, jež Finanční úřad v Kladně dne 23. 12. 2011 zamítl a odvolací řízení zastavil. I proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 2. 2012.
V odůvodnění žalovaný uvedl, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva je procesním rozhodnutím, kterým se hmotné postavení žalobce ani jeho manželky jako zástavního dlužníka nezměnilo. Důsledkem rozhodnutí o zřízení zástavního práva jako zajišťovacího institutu je prodloužení lhůty pro vybrání a vymáhání daňového nedoplatku podle § 160 odst. 6 daňového řádu na dobu 30 let od zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí. Prekluzivní lhůta se váže k nedoplatku manželky žalobce. Tímto způsobem proto bylo zasaženo do její právní sféry, nikoli do sféry žalobce, jehož daňové povinnosti zajištěny nebyly. Podle § 101 odst. 3 daňového řádu je pak příjemcem rozhodnutí pouze ten, komu je rozhodnutím ukládána povinnost, přiznáno právo anebo prohlášeno právo nebo povinnost stanovená zákonem.
Žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou a navrhl jej zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Namítl, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky není procesním rozhodnutím, které nezasahuje do hmotněprávního postavení žalobce ani jeho manželky. Naopak zástavní právo na nemovitostech ve společném jmění manželů je závažná změna. Tvrzení, že do právní sféry žalobce nebylo zasaženo, tedy pokládá za nesprávné a tvrzení, že nebyly zajišťovány daňové nedoplatky žalobce, je přitom v rozporu s tvrzením obsaženém ve vyjádření žalovaného k žalobě manželky, kde se uvádí, že daňový nedoplatek je součástí společného jmění manželů.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce nebyl příjemcem rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky, neboť rozhodnutím o zřízení zástavního práva nebyla žalobci ve smyslu § 101 odst. 3 daňového řádu uložena povinnost, přiznáno právo anebo prohlášeno…
