Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 489

 Nahoru[Věc v právním smyslu]

Komentované ustanovení opětovně zařazuje do zákonné úpravy legální definici věci v právním smyslu. Předchozí právní úprava definici pojmu "věc" neobsahovala, pouze v § 118 ObčZ vymezovala druhotný předmět občanskoprávních vztahů jako věci, byty a nebytové prostory, práva a jiné majetkové hodnoty, pokud to jejich povaha připouštěla. NOZ pojem "předmět právního vztahu (poměru)" sice nepoužívá, nicméně lze předpokládat, že právní teorie jej nadále používat bude.¹

Ustanovení § 489 je obsahově totožné s úpravou obsaženou v § 285 císařského patentu č. 946/1811 Sb.z.s., obecného zákoníku občanského (dále též "OZO"). Shodně vymezuje pojmové znaky věci v právním smyslu pozitivním (vše, co slouží potřebě lidí) a negativním prvkem (věc, co je rozdílné od osoby).²

K těmto dvěma definičním znakům teorie ve vztahu k úpravě v OZO doplňovala jako třetí znak samotnou existenci věci,³ tedy skutečnost, že věc existuje v reálném světě a že sama není součástí jiné věci (k tomu shodně aktuální úprava: srov. § 505 až § 509; naopak příslušenství věci samostatnou věcí je, srov. § 510 až § 513).

Význam zákonného vymezení pojmu věci v právním smyslu

Právní pojetí věci, jak je definována v komentovaném ustanovení, nemusí vždy odpovídat obecnému pojetí věci v běžném životě, případně v jednotlivých odvětvích vědy či praxe.⁴ Vymezení pojmu věc v právním smyslu v § 489 je významné z hlediska možnosti aplikace ustanovení o majetkových právech, jak jsou upravena v občanském zákoníku, a je třeba jej odlišovat od pojetí v jiných předpisech, které pro své účely mohou stejnou část reálného světa definovat jinak (typicky srov. například definici stavby pro účely veřejnoprávní úpravy – § 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, a na této úpravě zcela nezávislý režim podle soukromoprávní úpravy v občanském zákoníku, kdy se pro posouzení, zda se jedná o samostatnou věc či součást pozemku, rozlišuje, zda se jedná o stavbu dočasnou apod., k tomu srov. § 506).

Zde je ovšem nutno zdůraznit, že – vzhledem k tomu, že zákonodárce se navrátil k širší definici pojmu věc – sama skutečnost, že určitá entita naplňuje znaky věci v právním smyslu podle komentovaného ustanovení, neznamená automaticky, že je každá věc v právním smyslu způsobilá se stát předmětem všech subjektivních majetkových práv upravených občanským zákoníkem.

U některých věcí je aplikace některé části právní úpravy majetkových práv již z vlastní povahy věci vyloučena. Ostatně sám zákonodárce v § 979 uvádí, že ustanovení o věcných právech se použijí na věci hmotné i nehmotné, na práva však jen za podmínky, že to připouští jejich povaha a současně ze zákona neplyne jinak.

První znak věci v právním smyslu: rozdílnost od osoby

Prvním definičním znakem věci je odlišnost od osoby. NOZ v komentovaném ustanovení výslovně hovoří o "osobě", nikoliv o "člověku" či "fyzické osobě". Lze tedy předpokládat, že tím je míněna osoba jak fyzická, tak právnická,⁵ byť druhá podmínka legální definice věci (služba potřebám lidí) je již vázána pouze k osobám fyzickým.

Odlišení osob od věcí je významné z hlediska teoretického, neboť osoby jsou subjekty majetkových práv a nemohou se stát jejich objekty, zatímco věci jsou objekty majetkových práv. Nutno ovšem dodat, že v některých případech zákonodárce tuto zásadu do zákonné úpravy důsledně nepromítl.

Například v § 804 věta druhá připouští náhradní (surogátní) mateřství, tedy zjevně připouští uzavření dohody, již zjevně nelze formulovat jinak, než že druhotným předmětem (!), nikoliv subjektem, je dítě, tedy lidská bytost. Lze předpokládat, že právě vědomí, že takovou dohodu nelze sjednat jinak než tak, že dítě je v ní nahlíženo jako objekt práv, nikoliv subjekt práv, vedlo zákonodárce k rezignaci na úpravu takové smlouvy jako typové smlouvy ve zvláštní části občanského zákoníku. Dodejme, že dikce § 804 byla pozměněna i přes odpor odborné veřejnosti v průběhu diskuse nad návrhem NOZ a nelze ji přičítat hlavním zpracovatelům, kteří naopak s takovou úpravou zjevně nepočítali.⁶

Lidské tělo ani jeho části věcmi v právním smyslu nejsou,⁷ pouze vlasy a podobné části lidského těla, jež lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují, se považují za věc movitou (srov. § 112). Na tyto části se jako na věci hledí, tzn. jedná se o zákonem konstruovanou fikci, že se jedná o věci v právním smyslu.

Druhý znak věci v právním smyslu: služba potřebě lidí

Druhým definičním znakem věci je, že "slouží potřebě lidí". To předně znamená, že se jedná o předmět reálně způsobilý k užívání.

Užitek přitom může být nejen hospodářský, ale též estetický apod.⁸ Jestliže má věc sloužit potřebám lidí, musí být také reálně ovladatelná (u hmotných věcí je požadavek ovladatelnosti výslovně zákonodárcem uveden v § 496 odst. 1, u přírodních sil pak v § 497 zákonodárce vyžaduje přiměřené použití ustanovení o věcech hmotných; u nehmotných věcí je ovladatelnost vyloučena z povahy věci).

Vlastnost "slouží potřebám lidí", není dána samotnou povahou věci (objektivní stránka), ale je ovlivněna subjektivní stránkou (vztah člověka k věci, tj. jeho rozhodnutí, zda a jakým způsobem ji využije, resp. je schopen ji využít, k tomu srov. též odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 680/11).⁹

Zatímco první definiční znak věci v právním smyslu (rozdílnost od osoby) je dán objektivně a (snad) o jeho splnění nebude pochyb, splnění druhé podmínky, totiž užitečnost pro potřeby lidí, se v řadě případů jeví problematické. Jako příklad uveďme diskusi nad otázkou, zda kritérium "slouží potřebě lidí" splňuje, a je tedy věcí v právním smyslu, dluh. Zatímco I. Pelikánová a S. Černá dovozují, že nikoliv (neboť užitečné nejsou dluhy, ale pohledávky, jež jim odpovídají),¹⁰ M. Zukal dospěl k závěru, že též dluh může být užitečným, neboť dlužník jej může využít ve vztahu k daňovým povinnostem, když dluh (resp. úroky ze zápůjček a úroky z úvěrů) může snižovat základ daně z příjmů podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.¹¹ S tímto závěrem se ztotožňujeme, neboť způsobilost snížit rozsah daňové povinnosti shodně s M. Zukalem považujeme za "užitečnou".

Konečně, hovoří-li zákonodárce v první části definice o odlišnosti od "osoby" (čímž je tedy nutno rozumět osobu fyzickou i právnickou), zatímco v druhé části o službě potřebám "lidí" (tedy výlučně fyzických osob), je to podle…