Podnikatelská seskupení

4.13 Podnikatelská seskupení

Mgr. Marek Zeman

Motivace podnikatelů spolupracovat ve formě tzv. "podnikatelských seskupení" může být nejrůznějšího charakteru. Seskupení jakožto větší celek má bezesporu silnější pozici na trhu než každý jednotlivý podnikatel samostatně. Mimo to seskupení umožňuje kontrolovat rizika, kdy je možné rizikové činnosti zcela koncentrovat v jedné složce seskupení, a eliminovat tak rizika v ostatních složkách skupiny. Diverzifikovat činnosti mezi jednotlivé prvky může být však pro skupinu výhodné i bez záměru eliminovat rizika, např. je možné soustředit činnosti do jednotlivých složek podle dostupnosti a nákladovosti zdrojů. Podnikatelská seskupení dále zejména vytváří prostor pro využívání úspor z rozsahu, tedy umožňují efektivnější využití zdrojů ve skupině, snížení fixních nákladů a celkově dává prostor pro racionalizaci činnosti skupiny. Podnikatelská seskupení navíc umožňují pružně reagovat na situaci na trhu a centralizovaný zájem skupiny operativně zajistit. Podstatou je skutečnost, že vztah mezi složkami seskupení je vztah závislosti a ovládání, což umožňuje rychlou implementaci rozhodnutí učiněných v zájmu skupiny. Mezi nesporné ekonomické přínosy podnikatelských uskupení v neposlední řadě patří jistě také daňové výhody, kdy seskupení má prostor nastavit převodní ceny tak, aby zisky skupiny byly směřovány zejména do zemí s nízkým daňovým zatížením.

Na úvod je třeba zmínit, že pojem "podnikatelská seskupení" označuje povolený nástroj podnikatelské struktury, kdy jednotlivé prvky této struktury jsou vzájemně propojeny ekonomickými vztahy, avšak dohromady netvoří jeden celek, naopak jednotlivé korporace mají vlastní právní subjektivitu a formálně si nadále ponechávají samostatnost. Podnikatelské seskupení tedy není subjektem práva, "pouze" v jeho rámci vlivná, resp. ovládající, resp. řídící osoba disponuje přímým nebo nepřímým vlivem na fungování jeho jednotlivých součástí. Navzdory skutečnosti, že podnikatelská seskupení nemají právní subjektivitu, mají nesporný ekonomický význam, a jako taková si vyžadují také závaznou úpravu v právním řádu.

Důvodů pro existenci podnikatelských seskupení je tedy celá řada a s ohledem na současnou míru otevřenosti trhů a s tím spojeným konkurenčním tlakem je proto taky přirozené, že podnikatelská seskupení jsou hojně využívanou formou spolupráce. Tento faktický stav je potom reflektován také právní úpravou, kdy zákonodárce respektuje danou ekonomickou realitu existence podnikatelských seskupení, ale zároveň si vyhrazuje některé její aspekty regulovat. Jakkoli jsou totiž podnikatelská seskupení na jednu stranu bezesporu ekonomicky výhodným modelem spolupráce, na druhou stranu v důsledku jejich fungování dochází k faktickému omezení nezávislosti jednotlivých korporací seskupení, následkem čehož může být způsobení újmy těmto korporacím. V českém právním řádu je úprava podnikatelských seskupení obsažena zejména v § 71 až 91 ZOK.

Před účinností ZOK byla úprava podnikatelských seskupení obsažena v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). V systematice zákona byla část úpravy řazena do obecných ustanovení v § 66c ObchZ (většinový společník, ovládající a ovládaná osoba, jednání ve shodě, koncern, faktický koncern, zpráva o vztazích) a část u akciových společností v § 190a až 190j ObchZ (ovládací smlouva, smlouva o převodu zisku). Fakticky se ale i speciální úprava zařazená k akciovým společnostem vztahovala ke všem typům společností.

S ohledem na současnou úpravu podnikatelských seskupení se jako nejevidentnější odlišnost staré úpravy jeví tzv. smluvní ovládání. To tvořilo protipól faktickému ovládání a v současné úpravě bychom je hledali marně. Úprava faktického a smluvního ovládání v obchodním zákoníku byla jednoznačně příznivější pro smluvní ovládání. V případě faktického ovládání zákon stanovoval např. povinnost ovládací osoby vyrovnat újmu ovládané osobě do konce účetního období, povinnost ovládané osoby zpracovávat písemnou zprávu o vztazích atd. Naopak v případě smluvního ovládání nebyla povinnost zpracování zprávy o vztazích a, zjednodušeně řečeno, ovládající osoba mohla prosadit i opatření, ze kterého mohla ovládané osobě vzniknout újma.

Oproti minulé úpravě tak nová úprava přináší výrazné uvolnění, když pro to, aby korporace požívaly výhody koncernu, již není třeba uzavírat smlouvu, ale pouze stačí, aby korporace svoji příslušnost ke koncernu uveřejnila na svých internetových stránkách.

Současná situace ohledně ovládacích smluv je taková, že ovládací smlouvy existující dle staré úpravy pozbyly dle přechodných ustanovení ZOK účinnosti na konci účetního období, které skončilo po 1. červenci 2014.

Další z odlišností mezi oběma úpravami, které jsou patrné na první pohled, je skutečnost, že obchodní zákoník neupravoval ovlivnění jako jednu z forem podnikatelských seskupení. Nově vzniklou úpravu ovlivnění je však možné do určité míry považovat za volné navázání na institut faktického koncernu, který byl v § 66c ObchZ upraven následovně: "Každý, kdo pomocí svého vlivu ve společnosti úmyslně přiměje osobu, která je statutárním orgánem nebo jeho členem, členem dozorčího orgánu, prokuristou nebo jiným zmocněncem společnosti, jednat ke škodě společnosti nebo společníků, ručí za splnění povinnosti k náhradě škody, jež vznikla v souvislosti s takovým jednáním." Navzdory zdánlivé výrazné podobnosti ovlivnění a faktického koncernu, se najde několik zásadních odlišností mezi těmito instituty.

K podobnosti těchto úprav je však třeba přistupovat opatrně, neboť se v některých aspektech zásadně liší; zejména byl v případě faktického ovládání požadován úmysl, vliv bylo v jeho rámci možné uplatnit pouze v rámci korporace, nikoli tedy vnější vliv, a úprava chránila korporaci, nikoli však její věřitele. Zejména u faktického ovládání musel být vliv uplatněn uvnitř společnosti a nikoli zvenčí, dále se muselo jednat o vliv úmyslný, naproti tomu ovlivnění dle ZOK úmysl nevyžaduje. V neposlední řadě úprava faktického ovlivnění před újmou způsobenou uplatněním vlivu chránila pouze společnost a potažmo společníky, a nikoli však již věřitele společnosti, jako to činí nová úprava ovlivnění dle ZOK.

Navzdory určitým podobnostem je tedy na místě zabývat se ovlivněním, jakožto novou formou podnikatelských seskupení, více do hloubky. Další text je tedy zaměřen zejména na základní aspekty ovlivnění tak, jak jsou upraveny v ZOK.

Současná právní úprava upravuje tři úrovně podnikatelských seskupení, kterými jsou: ovlivnění, ovládání a koncern. Podle jednoho pojetí je možné si vztah mezi těmito jednotlivými formami představit jako tři množiny, kdy množina ovládání je podmnožinou množiny ovlivnění a stejně tak množina koncern je podmnožinou množiny ovlivnění. Avšak nelze říci, že každé ovlivnění je zároveň ovládání ani, že každé ovlivnění je zároveň koncern. Jinými slovy lze podle tohoto pohledu ovlivnění chápat jako nadřazený pojem, který zahrnuje jak ovládání, tak koncern, kdy ale tyto specifické formy výraz ovlivnění nevyčerpávají zcela, a zbývá tak určitý okruh vztahů, které lze chápat pouze jako ovlivnění. Pro to, aby tedy bylo možné seskupení nazvat jako ovládání nebo koncern, musí k definičním znakům ovlivnění přistoupit některé další definiční prvky.

Komentářová literatura má však na současnou koncepci jiný teoretický náhled a popisuje ji jako fakticky pouze dvoustupňovou, kdy v zásadě je podle tohoto pojetí potřeba rozlišovat jen kategorie ovlivnění a koncernu. Východiskem tohoto náhledu je posuzování forem podnikatelských seskupení kritériem povinnosti hradit vzniklou újmu, resp. aplikací ustanovení § 71 odst. 1 ZOK, kdy tato povinnost zásadně nastává v případě ovlivnění a stejně tak v případě ovládání, naopak nenastává u koncernu. Argumentem položeným na druhou misku vah této teorii by však mohla být skutečnost, že v případě ovládání je statutární orgán ovládané osoby povinen vypracovat zprávu o vztazích dle § 82 ZOK, kdy v ovlivněné osobě zákon tuto povinnost neukládá. Mezi oběma formami lze tedy beze sporu vypozorovat rozdíly, které zákonnou třístupňovou koncepci podporují.

Jiný teoretický pohled totiž nabízí třetí vysvětlení, podle kterého nemusí být nutně ovládající osoba zároveň osobou vlivnou. Tento přístup vychází z toho, že zákonná definice ovládání je naplněna i v případě, kdy osoba ovládající má možnost uplatňovat rozhodující vliv, tedy jej nemusí nutně fakticky uplatňovat, jak je to v případě vlivné osoby. Podle tohoto pohledu tedy není pravda, že každé ovládání je zároveň ovlivněním. Tato teorie, podle které nelze jednu formu seskupení beze zbytku podřadit pod druhou, taky pravděpodobně nejpřesněji vystihuje platnou právní úpravu podnikatelských seskupení.

Uvedené výklady ukazují na to, že nejednotnost panuje především ohledně vztahu mezi ovlivněním a ovládáním. Naopak poměrně jasná situace je ohledně vztahu mezi ovládáním a koncernem, kdy koncern je považován za jakousi vyšší formu ovládání. Jednou z nejmarkantnějších odlišností obou forem je fakt, že se koncern navíc oproti ovládání vyznačuje jednotným řízením, v důsledku kterého toto seskupení tvoří jeden ekonomický celek.

Systematika současné právní úpravy, která oproti minulé úpravě v obchodním zákoníku, zpřehledňuje úpravu podnikatelských seskupení, je však poněkud matoucí, co se týče zařazení ustanovení o většinovém společníkovi a o jednání ve shodě. Tato ustanovení je však třeba chápat jako určitá "vysvětlující" ustanovení a nikoli jako další formy podnikatelských seskupení, jak by se vzhledem k jejich zařazení mohla zdát.

Jednou z možných motivací pro to zvolit pro podnikání strukturu podnikatelského seskupení je záměr expandovat na trhy v zahraničí. V takovém případě je potom na místě řešit otázky, který národní právní řád bude na podnikatelské seskupení dopadat. Rozhodující proměnnou v tomto případě je místo usazení ovlivněné osoby. Je-li tedy ovlivněná osoba usazená v České republice, bude se na ovlivnění jako takové vztahovat česká právní úprava, a to právě i v případě, že vlivná osoba je zahraniční osobou.

Jak již bylo popsáno výše, ovlivnění je velmi široký koncept. Aktéři ovlivnění jsou dle zákona nazýváni jako vlivná a ovlivněná osoba. Nutným předpokladem pro to, aby bylo možné dané jednání vlivné osoby kvalifikovat jako ovlivnění v zákonném smyslu slova, je ovlivnění samotné, tedy skutečně uplatněný vliv. Nelze tedy vztah nazývat ovlivněním, pokud se jedná o pouhou potenciální možnost vliv uplatnit. Pojetí institutu ovlivnění je tedy ryze materiální.

Existenci vlivu nelze a priori považovat za škodlivý jev. Vliv jako tokový musí být nejdříve uplatněn. Až v  případě, že v důsledku jeho uplatnění vznikne ovlivněné osobě újma, přichází na řadu aplikace ustanovení týkajících se ovlivnění podle § 71 a násl. ZOK. Ustanovení § 71 odst. 1 ZOK stanovuje, že "Každý, kdo pomocí svého vlivu v obchodní korporaci (dále jen "vlivná osoba") rozhodujícím významným způsobem ovlivní chování obchodní korporace (dále jen "ovlivněná osoba") k její újmě, tuto újmu nahradí, ledaže prokáže, že mohl při svém ovlivnění v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu ovlivněné osoby." Tímto ustanovením tedy zákon stanovuje jak podmínky vzniku odpovědnosti vlivné osoby za újmu způsobenou ovlivněné osobě, tak zároveň i způsob náhrady takto způsobené újmy.

Pro to, aby bylo možné určit, zda je na místě na danou situaci aplikovat ustanovení § 71 odst. 1 ZOK, je tedy třeba, aby v první řadě vliv naplňoval svoji zákonnou definici, a dále, aby následkem tohoto vlivu došlo ke změně chování ovlivněné osoby, a neposlední řadě, aby v důsledku tohoto chování vznikla újma, respektive, aby mezi újmou a uplatněným vlivem existovala příčinná souvislost.

Přímý nebo nepřímý, ale aplikovaný: Samotná existence vlivu vlivné osoby je irelevantní pro posuzování vzniku odpovědnosti vlivné osoby. Aby byl splněn zákonný předpoklad vzniku odpovědnosti, musí dojít k uplatnění vlivu.

Zákon připouští, že ovládané osobě může být újma způsobena dvěma způsoby, a to uplatněním buď přímého vlivu, nebo nepřímého vlivu dle § 74 odst. 4 ZOK. Nepřímý vliv může být uplatňován například dceřinou společností vlivné osoby, prostřednictvím dohody o výkonu hlasovacích práv, ale také…