dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 93/2001 SbNU, sv.22, K placení soudního poplatku ve správním soudnictví

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 22, nález č. 93

III. ÚS 738/2000

K placení soudního poplatku ve správním soudnictví

1. Smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv. V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání). Pro posouzení povahy soudcovské lhůty podle § 55 občanského soudního řádu pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 236/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 5) konstatoval, že smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Z toho pak vyplývá, že vymezení času pro zaplacení soudního poplatku je tudíž spjato s realizací procesního subjektivního práva, pročež lhůta podle § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 55 občanského soudního řádu je lhůtou procesněprávní, a nikoli hmotněprávní (a to s příslušnými důsledky pro její počítání).

2. Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 21. června 2001 sp. zn. III. ÚS 738/2000 ve věci ústavní stížnosti Z. L., spol. s r. o., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 10. 10. 2000 sp. zn. 30 Ca 176/2000, jímž bylo zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě proti rozhodnutím finančních orgánů - dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty.

I. Výrok

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2000 č. j. 30 Ca 176/2000-7 se zrušuje.

II. Odůvodnění

1. Návrhem, podaným Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2000 č. j. 30 Ca 176/2000-7 o zastavení řízení. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčena v ústavně zaručeném právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v základním právu skutkově a právně před soudem argumentovat dle čl. 38 odst. 2 Listiny, a konečně v právu plynoucím z ústavní povinnosti obecných soudů dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

Z obsahu spisu Krajského soudu v

Nahrávám...
Nahrávám...