Nález 90/2003 SbNU, sv.30, K hodnocení důkazů v občanském soudním řízeníK tzv. opomenutým důkazům
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález č. 90
IV. ÚS 283/2000
K hodnocení důkazů v občanském soudním řízení
K tzv. opomenutým důkazům
Podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zatímco část citovaného ustanovení před středníkem lze považovat za jednu z podmínek realizace ústavního principu nezávislosti soudu zakotveného v čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, směřuje část tohoto ustanovení za středníkem k ústavnímu principu rovnosti účastníků (... přihlíží ke všemu ..., co uvedli účastníci ...) zakotvenému v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jakýmsi korelátem ústavního principu nezávislosti soudů je tedy rovněž ústavně zakotvená povinnost postupovat na bázi této jejich nezávislosti tak, aby nedošlo k narušení rovného postavení účastníků v řízení. Tak se může stát právě tím, že soud sice provede celou řadu důkazů, přitom přihlédne jen k některým z nich a učiní jen tyto důkazy předmětem svých úvah a hodnocení, zatímco jiné důkazy sice konstatuje, uvedeným předmětem úvah a hodnocení je však vůbec neučiní. Pojem přihlédnutí lze přitom smysluplně chápat v jeho pojmovém významu jen tak, že soud je povinen každý důkaz, který provede, předmětem svých úvah a hodnocení učinit. Nestane-li se tak, zatíží své rozhodování projevem libovůle.
Nález
Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 16. června 2003 sp. zn. IV. ÚS 283/2000 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 14. 12. 1999 sp. zn. 22 Co 389/99, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 25. 4. 1996 sp. zn. 10 C 1436/92 o přechodu vlastnického práva k domu.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 1999 č. j. 22 Co 389/99-172 se zrušuje.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 1999 č. j. 22 Co 389/99-172 s tvrzením, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a dále že jím došlo taktéž k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava).
Dle odůvodnění ústavní stížnosti se tak stalo v jeho restituční věci [posuzované podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, (dále jen zákon o půdě)] především tím, že krajský soud rozhodl v záhlaví ústavní stížnosti napadeným rozsudkem ve spojení s tamtéž citovaným rozsudkem okresního soudu o přechodu vlastnického práva k domu č. p. 19, označenému ev. č. 05, stavební parcele č. 20/1 a stavební parcele č. 20/2 v k. ú. B. na vedlejší účastnice E. H. a R. K. (žalobkyně v řízení před obecnými soudy), na každou z nich ideální polovinou, když na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že…