Nález 90/1997 SbNU, sv.8, K odškodnění obětí nacistické perzekuce
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 8, nález č. 90
IV. ÚS 78/96
K odškodnění obětí nacistické perzekuce
I když k úmrtí postižené osoby v koncentračním táboře došlo v době, kdy tábor již nebyl pod nacistickou správou, je možno aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb. ve znění zákona č. 77/1995 Sb., pokud k úmrtí došlo z důvodu nemoci způsobené v přímé souvislosti s útrapami věznění.
Nález
Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 1. července 1997 sp. zn. IV. ÚS 78/96 ve věci ústavní stížnosti R.Ch. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 5. 1. 1996 sp. zn. 3 A 59/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zamítnutí žádosti o odškodnění podle zákona č. 217/1994 Sb.
I. Výrok
Rozsudek Vrchního soudu v Praze čj. 3 A 59/95-8 ze dne 5. 1. 1996 se zrušuje.
II. Odůvodnění
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 A 59/95-8 ze dne 5. 1. 1996, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 30. 1. 1995 č. 106008440, jímž byla zamítnuta její žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění zákona č. 77/1995 Sb.
Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu České správy sociálního zabezpečení v Praze a spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 A 59/95, byla rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 1. 1995 č. 106008440 zamítnuta žádost stěžovatelky, vdovy po B.Ch., zemřelém v koncentračním táboře Zwickau dne 14. 5. 1945, o poskytnutí jednorázové peněžité částky. Zamítavé rozhodnutí odůvodnila Česká správa sociálního zabezpečení tím, že v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb., když k úmrtí postiženého manžela došlo dne 14. 5. 1945, tedy po datu 4. 5. 1945, a v době, kdy tento tábor již nebyl pod nacistickou správou. Úmrtí po 4. 5. 1945 v táboře již osvobozeném nelze podle názoru uvedeného v rozhodnutí považovat za kvalifikovanou skutečnost ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Vrchní soud v Praze, který rozhodoval o opravném prostředku stěžovatelky, podaném proti uvedenému rozhodnutí, toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v posuzovaném případě nebyly k přiznání jednorázové peněžní částky splněny podmínky požadované zákonem č. 217/1994 Sb. Odkázal na ustanovení § 2 tohoto zákona, podle něhož je postiženým občanem pro účely tohoto zákona občan, který je československým politickým vězněm podle § 2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb., tedy ten, kdo byl v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945 omezen na osobní svobodě vězněním, internováním, odvlečením nebo jinak pro protifašistickou bojovou nebo politickou činnost. V případě navrhovatelčina manžela bylo vydáno osvědčení o tom, že v době od 25. 6. 1944 do 5. 5. 1945 byl československým politickým vězněm, a byl proto v uvedeném období i postiženým občanem ve smyslu výše zmíněného ustanovení § 2 zákona č. 217/1994…