dnes je 9.12.2024

Input:

Nález 86/2004 SbNU, sv.33, K posuzování podání podle jeho obsahu v trestním řízení

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, nález č. 86

IV. ÚS 19/03

K posuzování podání podle jeho obsahu v trestním řízení

Jakkoli je žádoucí, aby všechny subjekty účastnící se trestního řízení používaly ve svých podáních pokud možno přesné terminologie, což nejlépe zabrání chybám při interpretaci obsahu sdělení, přesto je třeba diferencovat stupeň přísnosti tohoto požadavku vůči orgánům činným v trestním řízení na jedné straně a vůči ostatním subjektům na straně druhé. Zatímco na orgánech činných v trestním řízení lze právem požadovat, aby používaly naprosto přesné a jednoznačné termíny, u jiných subjektů není tak přísný požadavek namístě. V trestním řízení jsou ve hře příliš citlivé a mimořádně významné společenské zájmy, jejichž ochrana musí získat přednost před formálním požadavkem přesnosti vyjadřování. Podstatné je, aby slovní označení (denotace) použité v daném kontextu umožňovalo za využití logických pravidel interpretace dospět k poznání skutečného obsahu (denotátu) sdělení. Analogickou úvahou, upřednostňující obsah sdělení před jeho jazykovou formou, se řídil též zákonodárce, když v ustanovení § 59 trestního řádu zakotvil pravidlo, že „Podání se posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno.“.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a v zásadě mu nepřísluší kvalifikovat interpretaci právních předpisů prováděnou obecnými soudy. To však platí, pouze pokud postupem orgánu aplikujícího právo nedojde k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavním pořádkem. Při interpretaci právních norem je třeba vyvarovat se přehnaného formalismu a libovůle. Interpretace nesmí být v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci. Za situace popsané v nálezu se interpretace a aplikace § 265d odst. 2 trestního řádu provedená obecným soudem jeví jako extrémní, vedoucí k porušení práva na přístup k nezávislému a nestrannému soudu.

Nález

Ústavního soudu (III. senátu)* ze dne 24. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 19/03 ve věci ústavní stížnosti J. D. proti postupu Nejvyššího soudu vyjádřenému ve sdělení ze 7. 11. 2002 sp. zn. 5 Tdo 885/2002, kterým stěžovateli sdělil, že jeho podání z 11. 8. 2002 nepovažuje za dovolání.

Výrok

I. Nejvyšší soud České republiky svým sdělením ze dne 7. listopadu 2002 sp. zn. 5 Tdo 885/2002, v němž vyslovil, že stěžovatelovo podání ze dne 11. 8. 2002 se nepovažuje za dovolání, zasáhl do základního práva stěžovatele garantovaného článkem 36 odst. 1, článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Nejvyššímu soudu České republiky se ukládá, aby stěžovatelovo dovolání ze dne 11. 8. 2002 projednal.

Odůvodnění

I.

Stěžovatel (v trestním řízení „obžalovaný“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. 6 T 145/2001 odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona (dále jen „tr. zák.“) spáchaný v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců, jehož výkon byl podmíněně

Nahrávám...
Nahrávám...