dnes je 9.12.2024

Input:

Nález 8/2000 SbNU, sv.17, K vyklizení bytu a k zajištění bytové náhrady

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 17, nález č. 8

I. ÚS 328/98

K vyklizení bytu a k zajištění bytové náhrady

Ústavní soud je povinen posoudit podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavnost pravomocného rozhodnutí vydaného v řízení orgánem veřejné moci, o kterém stěžovatel tvrdí v ústavní stížnosti, že jím bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Tzv. řízení exekuční, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, však není pokračováním nalézacího řízení, ve kterém bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, které sice stěžovatel kritizuje, leč ústavní stížnost proti němu nesměřuje. Proto Ústavní soud konstatuje, že není oprávněn posuzovat, zda pravomocným rozhodnutím soudu ve věci došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud dospěl k názoru, že je především povinností exekučního soudu zkoumat v souladu s procesněprávním ustanovením § 340 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - při aplikaci právní úpravy vymezení bytových náhrad dle § 712 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a dalších hmotněprávních ustanovení o. z. (upravujících právní úkony a jejich vznik ve vztahu k nájmu bytu), jakož i stavebněprávních předpisů upravujících vymezení bytů a oprávnění k jejich užívání - zda je oprávněnou osobou dostatečně prokázáno, že je pro povinného zajištěna bytová náhrada uvedená ve vykonávaném rozsudku. Takto vymezený procesněprávní a hmotněprávní rámec při rozhodování exekučního soudu je v zásadě jediným ohraničením jeho nezávislosti v rozhodování těchto právních věcí v zájmu zajištění principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jedním z principů, představujících právo na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování soudů v řízení o výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, za který má být povinnému poskytnuta náhrada, je právě povinnost soudu dle § 340 o. s. ř. nařídit provedení výkonu rozhodnutí poté, co oprávněný prokáže, že zajistil bytovou náhradu určenou v rozsudku. Tato povinnost vychází dle § 254 a § 153 odst. 1 o. s. ř. ze zjištěného skutkového stavu věci, který se při aplikaci § 340 odst. 2 o. s. ř. opírá o důkazy předložené osobou oprávněnou. Jestliže soud nařídí provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, ačkoli důkazy předložené oprávněným, že pro povinného zajistil bytovou náhradu určenou v rozsudku, obsahují jen údaje, na základě kterých nelze v žádné možné interpretaci k takovému závěru dospět jinak než hypoteticky, je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu III. ÚS 84/94 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 34).

Jako nevýznamné se v tomto ohledu jeví tvrzení obecného soudu, že při skončení nájemního poměru z důvodu § 711 odst. 1 písm. d) o. z. je přímo ze zákona stanoveno právo na náhradní byt, tj. byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě, méně vybavený, popř.

Nahrávám...
Nahrávám...