dnes je 29.3.2024

Input:

Nález 70/2000 SbNU, sv.18, K otázce potlačení vlastnického práva

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 18, nález č. 70

III. ÚS 307/99

K otázce potlačení vlastnického práva

Základní aspekt právního posouzení, dle něhož ústavní předpis sám o sobě (čl. 8 odst. 2 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky) vede k zániku (potlačení) vlastnického práva, je neudržitelný, a to dokonce i ve světle právního režimu totalitního státu z doby před rokem 1989.

Ústavní předpis sám o sobě není s to zasáhnout do konkrétních individuálních vlastnických vztahů, ale jako takový představuje toliko (ústavní) podklad pro následné (správní) rozhodnutí, jímž by v intencích prováděcího zákona vlastnické vztahy k následně zavodněným pozemkům jako individuálním správním aktem mohly být změněny.

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 18. května 2000 sp. zn. III. ÚS 307/99 ve věci ústavní stížnosti J. K. a spol. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 16. 3. 1999 sp. zn. 22 Co 756/98 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 10. 1998 sp. zn. 17 C 167/98 o zamítnutí návrhu stěžovatelů, aby S. m. s. byla povinna se zdržet užívání nemovitostí.

I. Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 1999 (22 Co 756/98-59) a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. října 1998 (17 C 167/98-45) se zrušují.

II. Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon“)] a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 1999 (22 Co 756/98-59), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 10. 1998 (17 C 167/98-45), zamítající jejich návrh, dle něhož by vedlejší účastník (S. m. s. - v řízení před obecnými soudy žalovaná) byl povinen zdržet se užívání nemovitostí, ve výroku rozhodnutí blíže popsaných a označených (zapsaných na LV č. 70 u Katastrálního úřadu v Pardubicích pro obec a k. ú. S.), a tvrdili, že označenými rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jejich „ústavně zaručené právo na majetek“ dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu a na základě zákona a za náhradu“; stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Krajský soud v Hradci Králové, proti jehož rozsudku ústavní stížnost směřovala, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona), a to tak, že v celém rozsahu odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Okresní soud v Pardubicích, který rozhodoval o žalobním návrhu stěžovatelů jako obecný soud prvního stupně, se k obdobné výzvě vyjádřil podáním samosoudce, který ve věci rozhodl; také on odkázal v celém rozsahu na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ústavní stížnost je důvodná.

Podle odůvodnění stěžovateli napadeného

Nahrávám...
Nahrávám...