dnes je 29.3.2024

Input:

Nález 7/2002 SbNU, sv.25, K porušení práva vlastnit majetekK porušení práva, podle něhož se dědění zaručuje

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 25, nález č. 7

I. ÚS 152/2000

K porušení práva vlastnit majetek
K porušení práva, podle něhož se dědění zaručuje

Pokud po projednání dědictví měla nemovitost, která byla předmětem dohody o vydání nemovitosti podle restitučního zákona, přejít na stát jako odúmrť, protože v dědickém řízení nebylo vzato v úvahu, že stěžovatelka se stala dědičkou majetku ze zákona okamžikem zůstavitelčiny smrti, bylo porušeno ústavní právo, jímž se dědění zaručuje, jakož i právo vlastnit majetek.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 16. ledna 2002 sp. zn. I. ÚS 152/2000 ve věci ústavní stížnosti B. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 7. 12. 1999 sp. zn. 16 Co 429/99, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 24. 10. 1994 sp. zn. 14 C 117/94, jímž bylo určeno, že dohoda o vydání ideální jedné čtvrtiny nemovitostí je neplatná.

I. Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 1999 č. j. 16 Co 429/99-104, vynesený ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2 vedené pod sp. zn. 14 C 117/94, se zrušuje.

II. Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 1999 č. j. 16 Co 429/99-92, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 10. 1994 č. j. 14 C 117/94-28, jímž bylo určeno, že dohoda o vydání ideální jedné čtvrtiny domu č. p. 162 s pozemkem parc. č. 460 v katastrálním území V., uzavřená mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v Praze 2, státním podnikem v likvidaci, (prvním žalovaným) a B. M. (druhou žalovanou - stěžovatelkou) dne 1. 7. 1992, registrovaná u Státního notářství pro Prahu 2 pod č. j. 2 Reh 608/92, je neplatná. Stěžovatelka namítá, že dohoda o vydání nemovitostí byla uzavřena platně s ohledem na § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, z titulu odmítnutí dědictví v dědickém řízení po původní vlastnici F. C., učiněného v tísni. Nesouhlasí se závěry Městského soudu v Praze, že důvodem přechodu spoluvlastnického podílu náležejícího původní vlastnici F. C. na stát nebylo odmítnutí dědictví v tísni a že na základě provedených důkazů nelze dovodit ani existenci jiného důvodu pro vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva podle Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a to právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 a právo na ochranu jejího vlastnictví zakotvené v čl. 11 Listiny.

Ústavní soud při posuzování návrhu ústavní stížnosti je nucen konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“), Listinou základních práv a svobod či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Z obsahu spisu

Nahrávám...
Nahrávám...