dnes je 26.6.2022

Input:

Nález 63/2001 SbNU, sv. 22, K tzv. opomenutým důkazům

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 22, nález č. 63

I. ÚS 549/2000

K tzv. opomenutým důkazům

Ústavní soud již opakovaně judikoval, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - „ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal“. „Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 občanského soudního řádu (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost“ (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51).

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 18. dubna 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 ve věci ústavní stížnosti A. M. a O. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 12. 5. 2000 sp. zn. 18 Co 140/2000, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 z 15. 11. 1999 sp. zn. 19 C 148/99 o zamítnutí žaloby, jíž se stěžovatelé domáhali zaplacení peněžité částky.

I. Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2000 sp. zn. 18 Co 140/2000 se zrušuje.

II. Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 15. 11. 1999 sp. zn. 19 C 148/99 Obvodní soud pro Prahu 9 ve věci stěžovatelů (žalobců) proti žalovanému P. F. (dále jen „žalovaný“) o zaplacení částky 427 500 Kč s příslušenstvím každému ze stěžovatelů rozhodl tak, že žalobu zamítl.

V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že se stěžovatelé domáhali zaplacení předmětné částky s poukazem na to, že dohodou ze dne 7. 10. 1991 M. S. darovala žalovanému chatu ev. č. 612 v Praze 5 - S. se stavební plochou č. 810 a zahradou č. 811 (dále jen „předmětné nemovitosti“) pod podmínkou, že žalovaný po prodeji těchto nemovitostí vyplatí každému stěžovateli 1/4 z celkové ceny. Důvodem této smlouvy byla podle tvrzení stěžovatelů skutečnost, že stěžovatelé byli devizovými cizozemci, takže jim M. S. nemohla předmětné nemovitosti darovat.

Obvodní soud však dospěl k závěru, že mezi žalovaným P. F. a M. S. sice bylo dne 7. 10. 1991 uzavřeno ujednání, podle něhož měl žalovaný po darování předmětných nemovitostí umožnit M. S. doživotní užívání těchto nemovitostí a polovinu výtěžku z jejich pozdějšího prodeje dát stěžovatelům, leč po sjednání této dohody byla prý uzavřena řádná darovací smlouva spolu se zřízením věcného břemene užívání nemovitostí pro M. S., v níž se však o tomto ujednání nehovořilo. Z výpovědi žalovaného a svědkyně Š. vyplynulo, že M. S. toto

Z důvodu údržby našich serverů budou v úterý 28. 6. 2022 od 17:30 nedostupné naše služby. Plánovaná doba výpadku je jedna hodina. Omlouváme se.
Více informací

Nahrávám...
Nahrávám...