dnes je 29.3.2024

Input:

Nález 46/2009 SbNU, sv.52, K vyloučení svévole při odškodnění oprávněných restituentůK nároku na úrok z prodlení při prodlení státu se zaplacením finanční náhrady za nevydané nemovitosti podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 52, nález č. 46

I. ÚS 515/06

K vyloučení svévole při odškodnění oprávněných restituentů
K nároku na úrok z prodlení při prodlení státu se zaplacením finanční náhrady za nevydané nemovitosti podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

Na otázku, zda oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, má v případě přiznání finanční náhrady za nevydané nemovitosti i nárok na zaplacení úroků z prodlení, odpověděl Ústavní soud tak, že v zásadě má.

Obecné soudy se opíraly o argumentaci obsaženou ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 15. 7. 1993, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (č. 34, ročník 1993), podle kterého nedošlo-li k vydání věci oprávněné osobě, je nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. nárokem této osoby, který nebyl ještě realizován; finanční náhrada se stanoví podle cenových předpisů a v případě důvodnosti základu uplatněného nároku je výše plnění zjištěna až po provedeném dokazování a následně stanovena v rozhodnutí soudu. Vztah věřitele a dlužníka podle § 517 občanského zákoníku může podle uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu vzniknout mezi oprávněnou osobou a státem teprve od právní moci vyhovujícího rozsudku soudu o přiznání finanční náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb.

Ústavnímu soudu se však mnohem přiléhavější a ve svém důsledku spravedlivější jeví závěr, ke kterému dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. 2 Cdon 723/97 (tedy v období po vydání shora citovaného stanoviska), v němž Nejvyšší soud mimo jiné vyslovil, že restituční zákon je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním. Ze vzájemného vztahu obou těchto zákonů vyplývá, že pro ně platí obecná zásada, že není-li některá otázka speciálním předpisem upravena (včetně takové úpravy, kterou je aplikace obecné normy v této otázce vyloučena), je třeba vycházet z její úpravy v normě obecné. Jestliže tedy restituční zákon sankci za prodlení žalované s poskytnutím finanční náhrady nestanoví a ani uplatnění této sankce nevylučuje, je aplikace § 517 odst. 2 občanského zákoníku v souladu s výše uvedenou zásadou. Podle názoru Nejvyššího soudu je totiž finanční náhrada ve smyslu restitučního zákona, není-li poskytnuta ve lhůtě k tomu stanovené, peněžitým dluhem žalované České republiky, na čemž nemůže nic změnit ani okolnost, že zcela nebo zčásti spočívá ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů.

Ústavní soud připomíná, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Ústavní soud již vícekrát vyslovil, že ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých

Nahrávám...
Nahrávám...