dnes je 2.10.2022

Input:

Nález 34/2004 SbNU, sv. 32, K souhlasu orgánu obce s uzavřením smlouvy o nájmu nebytových prostor

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, nález č. 34

IV. ÚS 290/03

K souhlasu orgánu obce s uzavřením smlouvy o nájmu nebytových prostor

Ačkoli jsou ústavní stížností napadány toliko rozsudky nalézacího a odvolacího soudu, nelze přehlédnout, že jádrem věci je rozhodnutí (rozsudek) dovolacího soudu. Stěžované rozsudky nemohly pro stěžovatelku ve věci samé vyznít jinak, než jak vyzněly, neboť soudy musely v souladu s občanským soudním řádem respektovat právní názor vyslovený v rozsudku dovolacího soudu. Tento rozsudek ústavní stížností napaden nebyl, přičemž je nezbytné podotknout, že se tak stalo správně, neboť ani napaden být nemohl; vzhledem k tomu, že rozhodnutím dovolacího soudu řízení neskončilo, musela by být případná ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítnuta jako nepřípustná.

Nejvyšší soud má za povinnost mimo jiné svojí judikaturou judikaturu soudů nižších sjednocovat, což je důležité pro zachování předvídatelnosti rozhodování soudů jakožto jednoho z komponentů spravedlivého procesu a tím i základů demokratického právního státu. V této své činnosti Nejvyšší soud není a nemůže být rigidně omezován tak, že by se jeho právní názory nemohly vyvíjet, ba i měnit. Takový vývoj právních názorů neměl by však vést k tomu, aby jím byl popřen ten důvod, pro který je úloha sjednotitele judikatury Nejvyššímu soudu svěřena, tedy právě naplnění principu předvídatelnosti výsledku procesu.

Ústavní soud nemůže souhlasit s tím, že by byl souhlas obecního úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, (ve znění platném do 2. 12. 1999) nutný i v případě, že je to právě obec, která vystupuje na straně pronajímatele, a to proto, že akceptací takového právního názoru by Ústavní soud v rozporu s tím, co má za povinnost chránit, podporoval přepjatý právní formalismus vylučující ve svých důsledcích ústavně konformní výklad obyčejného práva. Opačný právní názor Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za zcela absurdní a vymykající se chápání práva jakožto prostředku k nalezení spravedlnosti, a nikoli prostředku k zatemnění toho, co jest (nebo by alespoň mělo být) uživatelům práva, byť v základních rysech úpravy, natolik jasné, aby pokud možno mezi nimi ke sporům nedocházelo, a pokud pak ke sporu dojde, mohlo přivodit uplatněním výlučně formální obezličky ztrátu povinnosti jednoho z účastníků smlouvy dle smlouvy plnit.

Soudy, ke kasaci jejichž rozsudků nálezem Ústavního soudu dochází, budou v dalším řízení vázány podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky právě tímto nálezem, a nikoli závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 4. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 ve věci ústavní stížnosti obce K. proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever z 28. 2. 2002 sp. zn. 3 C 97/2001 a rozsudku Krajského soudu v Plzni z 26. 2. 2003 sp. zn. 11 Co 220/2002 ohledně žaloby, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení dlužného nájemného a náhrady škody.

Výrok

Rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 3 C 97/2001-120 ze dne 28. 2. 2002 a rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 220/2002-143 ze dne 26. 2. 2003 se zrušují.

Nahrávám...
Nahrávám...