Nález 23/2003 SbNU, sv.29, K postupu dovolacího soudu při posuzování otázky, již účastníci řízení považují za otázku zásadního právního významu
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 29, nález č. 23
IV. ÚS 414/01
K postupu dovolacího soudu při posuzování otázky, již účastníci řízení považují za otázku zásadního právního významu
V souladu s principy spravedlivého procesu je pouze takový postup dovolacího soudu, který odpovídajícím způsobem reaguje na každou účastníky řízení k posouzení předloženou a jimi označenou právní otázku, již považují za otázku zásadního právního významu.
Nález
Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 20. února 2003 sp. zn. IV. ÚS 414/01 ve věci ústavní stížnosti M. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu z 24. 4. 2001 sp. zn. 28 Cdo 2599/2000, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 16. 2. 2000 sp. zn. 19 Co 648/99, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 22. 3. 1999 sp. zn. 17 C 418/95 o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby, kterou se domáhala uzavření dohody o vydání ideální části nemovitostí.
Výrok
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2001 sp. zn. 28 Cdo 2599/2000 se zrušuje.
Odůvodnění
V záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 1999 sp. zn. 17 C 418/95, přičemž současně rozhodl o nákladech řízení a podle § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., (dále jen o. s. ř.) zamítl návrh na připuštění dovolání. Citovaným rozhodnutím nalézacího soudu byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhala v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v tehdy platném znění, (dále jen zákon č. 87/1991 Sb.) uzavření dohody o vydání věci, a to ideální 1/4 blíže specifikovaných nemovitostí. Obecné soudy po provedeném řízení dospěly shodně k závěru, že stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., a že sporné nemovitosti přešly na stát způsobem, se kterým uvedený zákon spojuje povinnost věc vydat. Včas a řádně uplatněnou výzvu k jejich vydání však adresovala vůči subjektu (B. p. Praha 6), který v té době již nebyl osobou povinnou, neboť předmětné nemovitosti přešly podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, do vlastnictví obce, resp. v daném případě městské části Praha 6. Ztotožnily se s názorem stěžovatelky, která v době podání výzvy vycházela z objektivně zjistitelných údajů zapsaných v katastru nemovitostí, a domnívala se proto důvodně, že subjekt, jemuž výzvu adresovala, nemovitosti drží, a v návaznosti na to konstatovaly, že za těchto okolností je nutno takovéto výzvě přiznat účinky, které vyplývají z § 5 zákona č. 87/1991 Sb. Lhůta pro uplatnění nároku u soudu podle § 5 odst. 4 tohoto zákona v dané věci však počala běžet dnem vykonatelnosti citovaného nálezu Ústavního soudu, tedy dnem 1. 11. 1994. Jestliže stěžovatelka uplatnila svůj nárok vůči druhému žalovanému u soudu až dne 19. 11. 1996 a žalovaný vznesl námitku promlčení, přisvědčily obecné soudy…