Nález 23/1999 SbNU, sv.13, K právu na soudní ochranuK právu na spravedlivý procesK označení účastníka řízení (povinné osoby)
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 13, nález č. 23
IV. ÚS 170/97
K právu na soudní ochranu
K právu na spravedlivý proces
K označení účastníka řízení (povinné osoby)
Je-li povinná osoba ve výzvě podané podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, označena natolik určitým a nezaměnitelným způsobem, že je zcela evidentní, proti komu výzva směřuje, i když slovně se toto označení se správným označením plně nekryje, potom hmotněprávní účinky takové výzvy zůstávají až do upřesnění pojmenování povinného zachovány, stejně jako hmotněprávní účinky podaného návrhu, který byl v takovém případě podán zprvu právě proti tomu, kdo s oprávněnou osobou ohledně jejího restitučního nároku vedl jednání, vyžadoval si relevantní podklady, k restitučnímu nároku se vyjadřoval a evidentně po podání výzvy o projevu vůle oprávněné osoby neměl pochyb, jestliže oprávněná osoba v průběhu řízení povinnou osobu na základě výzvy k odstranění vad přesně označí, byť již po uplynutí jednoroční lhůty uvedené v § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Úkon oprávněné osoby odstraňující vady v označení povinné osoby nelze v takovém případě považovat za návrh na záměnu účastníků, ale za odstranění vady návrhu.
Nález
Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 11. února 1999 sp. zn. IV. ÚS 170/97 ve věci ústavní stížnosti PhMr. B. E. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17. 2. 1997 sp. zn. 20 Co 472/96 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze 3. 4. 1996 sp. zn. 7 C 322/92 o zamítnutí žaloby na uzavření dohody o vydání věci.
I. Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 1997 čj. 20 Co 472/96-163 se zrušuje.
II. Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů, kterými byla zamítnuta žaloba o uzavření dohody o vydání věci podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stěžovatelka uvádí, že obecné soudy nesprávně posoudily účinky její výzvy k vydání nemovitostí, jakož i lhůty, ve kterých se mohla obrátit na povinnou osobu, či uplatnit svůj nárok u soudu. Podle jejího tvrzení obecné soudy posoudily její úkony související s označením povinné osoby ryze formálně a nepřihlédly k jejich skutečnému obsahu, stejně jako nevzaly v úvahu skutečnost, že vyzvaná osoba jednala jako povinná osoba a k restitučnímu nároku se kvalifikovaně vyjadřovala. Stěžovatelka rovněž obecným soudům vytýká nepřipuštění rozšíření žalobního návrhu, když za původní restituční titul označila existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek při převodu nemovitosti a poté poukázala i na neposkytnutí náhrady za znárodněný podnik. Postupem obecných soudů a jejich rozhodnutími se stěžovatelka cítí být dotčena ve svém ústavně chráněném právu na spravedlivý proces a pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), jakož i pro porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen Ústava) žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 9. 2. 1999 poukázal na závěry uvedené v napadeném rozsudku, jejž již není možno doplňovat ani blíže zdůvodňovat. Podle jeho názoru…