Nález 132/2003 SbNU, sv.31, K časové působnosti trestního zákona
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 31, nález č. 132
III. ÚS 444/01
K časové působnosti trestního zákona
Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 158/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 12) konstatoval, že ustanovení § 62 trestního zákona není relevantní normou pro výrok o vině a trestu pachatele, neboť souvisí s výkonem již uloženého trestu, a z tohoto důvodu nemůže být rozhodující normou pro posouzení trestnosti činu z hlediska časové působnosti trestního zákona.
Nález
Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 13. listopadu 2003 sp. zn. III. ÚS 444/01 ve věci ústavní stížnosti P. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 27. 3. 2001 sp. zn. 4 To 187/2000, jímž byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a byly mu uloženy stejné tresty jako přezkoumávaným rozsudkem Krajského soudu v Brně z 28. 6. 2000 sp. zn. 1 T 19/98.
Výrok
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2001 sp. zn. 4 To 187/2000 se zrušuje.
Odůvodnění
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2001, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2001 sp. zn. 4 To 187/2000. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen v základních právech plynoucích z čl. 36, 38 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i z čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 19/98, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2000 č. j. 1 T 19/98-124 byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 trestního zákona (dále též „tr. zák.“) k § 148 odst. 1 a 2 tr. zák., ve znění zákona č. 253/1997 Sb., jehož se měl dopustit tím, že neoprávněně požadoval vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, aniž by přitom došlo k uskutečnění zdanitelného plnění a aniž by měl na odpočet daně nárok. Pro uvedené jednání byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro výkon uloženého trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti. K odvolání stěžovatele přes závěr o správnosti skutkových zjištění i správnosti právního posouzení věci ze strany nalézacího soudu vrchní soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, přičemž stěžovatele uznal za tentýž skutek vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 2 a 4 tr. zák. při uložení stejných trestů. Důvodem zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně bylo pochybení při jeho vyhotovení, které, jakkoli bez významu na rozhodnutí samé, však odvolací soud považoval ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. zák. za vadu rozsudku. Nalézací soud totiž oproti znění právní věty…
