Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 505

[Definice součásti věci]

Komentované ustanovení definuje, co se rozumí tzv. součástí věci. Definice součástí věci se od vymezení dosud obsaženého v ustanovení § 120 odst. 1 ObčZ zásadně nezměnila, nicméně navazující ustanovení § 506 a násl. NOZ tuto definici významně rozšiřují, zejména pokud jde o nové pojetí stavby jako součásti pozemku.

Aby se jednalo o součást věci, musejí být splněny dvě podmínky. Předně musí součást věci k určité hlavní věci fyzicky i funkčně náležet. To znamená, že dvě či více součástí tvoří dohromady jeden funkční celek, přičemž součást věci podmiňuje možnost užití věci k tomu, k čemu byla původně zamýšlena. Právo pak tento celek považuje za věc jedinou, když součásti věci nejsou samostatnými věcmi v právním slova smyslu. Druhá podmínka, která musí být splněna, je, že součást věci nelze od věci oddělit bez toho, že by došlo k znehodnocení věci či změně její podstaty. Tím se nemíní fyzická neoddělitelnost, ale neoddělitelnost funkční.

Součást věci snáší právní osud věci, k níž patří, a právo k věci (vlastnictví, zástavní právo apod.) se vztahuje i na její součást. Jednotný právní osud věci a jejich součástí nastává bez dalšího ze zákona. V případě, že by vlastník chtěl dosáhnout samostatného nakládání se součástí věci, musel by součást od věci fakticky oddělit tak, aby se stala samostatnou věcí v právním slova smyslu.

 NahoruPříklad

Součástí automobilu je nepochybně motor. Motor, který je zamontovaný v automobilu, není samostatnou věcí v právním slova smyslu, není možné jej od automobilu oddělit bez toho, že dojde ke znehodnocení automobilu (ztrátě jeho funkčnosti). Bude-li vlastník prodávat automobil, není nutné specifikovat, že s automobilem prodává i motor – tím, že jde o součást věci, sdílí právní osud společně s automobilem. Vlastník se ale může rozhodnout, že auto rozprodá po součástkách. Vymontuje motor a rozhodne se jej prodat samostatně. Okamžikem oddělení od automobilu se motor stane samostatnou věcí v právním slova smyslu a vlastník s ním může takto nakládat.
Základní definiční znaky součásti věci tedy jsou:

• podle své povahy náleží k věci,

• je s věcí spojena,

• nemůže být od věci oddělena, aniž by se věc znehodnotila.

 NahoruJudikát

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2250/99 ze dne 19. června 2001

Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1. na vzájemné sounáležitosti a 2. na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť "to, co k věci podle její povahy náleží“, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní "patří“ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace "nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila“ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter "oddělení“ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes zásahy, které neničí podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o…