dnes je 29.3.2024

Input:

č. 34/2003 Sb. NSS, Řízení před soudem: přípustnost kasační stížnosti

č. 34/2003 Sb. NSS
Řízení před soudem: přípustnost kasační stížnosti
k § 104 odst. 2 a 4 soudního řádu správního
Kasační stížnost, která směřuje jen proti odůvodnění rozhodnutí soudu a která obsahuje důvody, jež nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem, je podle § 104 odst. 2 a 4 s. ř. s. nepřípustná a soud ji podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. usnesením odmítne.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2003, čj. 4 Ads 23/2003-124)
Věc: Kateřina B. v P proti České správě sociálního zabezpečení o plný invalidní důchod se zvýšením pro bezmocnost, o kasační stížnosti žalobkyně.

Žalovaná dne 13. 1. 2001 přiznala žalobkyni od 24.7. 2000 plný invalidní důchod podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, spolu se zvýšením důchodu pro částečnou bezmocnost podle § 70 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění. Žalovaná přitom vycházela z obsahu posudku lékařky Pražské správy sociálního zabezpečení v Praze 8 ze dne 5.10.2000, ve kterém jako datum vzniku plné invalidity a částečné bezmocnosti byl stanoven den podání žádosti, tj. 24.7.2000.
V opravném prostředku žalobkyně žádala o přezkoumání svého zdravotního stavu i za dobu před 24. 7. 2000, tj. před novým přiznáním obou dávek. Namítala, že již od začátku prosince 1998 nebyla zdravá. Výplata invalidního důchodu se zvýšením pro bezmocnost jí však byla od 7.2.1999 nesprávně zastavena a obnovena až od 24.7.2000, ač podmínky nároku na obě dávky splňovala po celou dobu, kdy jí nebyly vypláceny.
O opravném prostředku žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze 17.4.2002 tak, že rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že napadené rozhodnutí žalované o přiznání plného invalidního důchodu a zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost žalobkyně od 24.7. 2000 nemělo být vůbec vydáno, neboť k tomu nebyl právní důvod. Stěžovatelce byl plný invalidní důchod pravomocně přiznán od 1. 3. 1992 již rozhodnutím žalované ze dne 22. 7. 1994 a zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost jí bylo přiznáno dalším pravomocným rozhodnutím žalované ze dne 8.2.1996, a to od 10.7.1992.
Žádná z těchto dávek jí přitom dosud nebyla odňata. Rozhodnutím žalované ze dne 7. 1. 1999 jí byla podle § 53 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, pouze zastavena výplata obou dávek dnem 8. 2. 1999 s odůvodněním, že žalobkyně se nepodrobila vyšetření svého zdravotního stavu (nepředložila požadovanou lékařskou zprávu), přestože na možnost zastavení výplaty dávek byla upozorněna. Žalovaná měla proto po zjištění, že žalobkyně je nadále plně invalidní a částečně bezmocná, pouze uvolnit výplatu obou dávek.
Po zastavení řízení o odvolání před Vrchním soudem v Praze podle § 129 odst. 3 s. ř. s. podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Zde vyjádřila nesouhlas s právním názorem Městského soudu v Praze o tom, že jí plný invalidní důchod náleží až ode dne 1.3.1992 a zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost ode dne 10.7.1992. Připomněla, že její zdravotní stav je již od listopadu 1989
Nahrávám...
Nahrávám...