č. 230/2004 Sb. NSS, Dávky důchodového pojištění: nároky z vnitrostátního práva a z mezinárodní smlouvy
č. 230/2004 Sb. NSS
Dávky důchodového pojištění: nároky z vnitrostátního práva a z mezinárodní smlouvy
k čl. 1 odst. 2 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky
k § 13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění
k § 8 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném k 31. 12. 1995
k § 2 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění zákona č. 37/1993 Sb.
Smlouva mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení uveřejněná pod č. 228/1993 Sb. není smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění účinném před 1.6. 2002, a nebyla tedy do uvedeného data bezprostředně závazná s předností před zákonem. Při stanovení výše dávek důchodového pojištění, na něž vznikl nárok před 1. 6. 2002, je proto nutno zkoumat, zda je pro pojištěnce výhodnější výpočet podle uvedené smlouvy či podle vnitrostátních (českých) předpisů. Uvedené pravidlo však platí pouze za podmínky, že nárok na dávku by pojištěnci vznikl jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaným na území ČR (§ 13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve spojení s § 8 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, s § 2 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, a s čl. 1 odst. 2 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2003, čj. 2 Ads 15/2003-39)
Věc: Eva S. v H. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnosti žalobkyně.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002 bylo potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 20. 3. 2002 o přiznání dílčího starobního důchodu ve výši 854 Kč. Soud vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně (dále též stěžovatelka) do 12. 9. 1964 pracovala v podniku T. K. v Praze, od 19. 9. 1964 do 19. 4. 1996 byla zaměstnána u C, a. s., Partizánské, se sídlem ve Slovenské republice a ode dne 10. 7. 1996 do 30. 4. 2001 pak již byla důchodově pojištěna na území České republiky. Soud uznal za oprávněný postup žalované, která na případ stěžovatelky aplikovala Smlouvu o sociálním zabezpečení uzavřenou mezi Českou a Slovenskou republikou v souvislosti s rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky ke dni 1. 1. 1993 (dále též Smlouva), podle jejíhož čl. 11 se rozsah a způsob hodnocení dob zabezpečení řídí právními předpisy toho smluvního státu, v jehož důchodovém zabezpečení byly získány.
Žalobkyně měla ke dni 31. 12.1992 trvalý pobyt na Slovensku, kde bylo i její pracoviště a sídlo zaměstnavatelské organizace; z toho se dovozuje, že nositelem pojištění je Sociální pojišťovna v Bratislavě. V České republice vznikl nárok na důchod za dobu pojištění s přihlédnutím k dobám zabezpečení (pojištění) získaným od 10. 7. 1996 na území České republiky; při výpočtu je proto třeba přihlížet k dobám zabezpečení na obou územích. Pokud žalovaná nejprve stanovila teoretickou výši z dob zabezpečení v obou státech, pak provedla tzv. dílčení a přiznala důchod v částce odpovídající poměru mezi dobou…