Jedná se o poměrně nový institut a trend v judikatuře daňových sporů. Jedná se o situaci, kdy daňový subjekt postupuje přesně podle textu zákona, ale jeho postup je následně zpochybněn správcem daně s tím, že zákon byl sice dodržen, ale došlo k jeho zneužití.

• Další komentované judikáty s významným vlivem na praxi, včetně vzorových podání pro daňové řízení, naleznete v softwaru Firemní právník. Objednejte si software Firemní právník nyní a získáte říjnovou aktualizaci ZDARMA. Demoverzi softwaru stahujte ZDE.

(Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. sp. zn. 1 Afs 107/2004, Usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 374/06)

Jedná se o poměrně nový institut a trend v judikatuře daňových sporů. Jedná se o situaci, kdy daňový subjekt postupuje přesně podle textu zákona, ale jeho postup je následně zpochybněn správcem daně s tím, že zákon byl sice dodržen, ale došlo k jeho zneužití.

První případ, kdy se zneužití práva objevilo, bylo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. sp. zn. 1 Afs 107/2004-48 ze dne 10.11. 2005. Jednalo se o případ občanského sdružení, které založili rodinní příslušníci, do sdružení poskytovali dary a z prostředků sdružení pak financovali své soukromé aktivity. Dary poskytnuté tomuto občanskému sdružení pak uplatňovali jako nezdanitelnou část základu daně podle § 15 zákona o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud toto jednání posoudil nikoliv jako výkon práva, ale jeho zneužití, což je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním. Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu.

Je zřejmé a logické, že uvedený judikát způsobil mezi daňovými subjekty a odbornou veřejností značné obavy z plošné aplikace tohoto institutu. Nejde jenom o to, že takováto sdružení s těmito znaky nejsou v praxi rozhodně žádnou výjimkou, ale obavy panují zejména z toho důvodu, že daňové subjekty postupovaly přesně v souladu se zněním ZDP a splnily všechny formální podmínky, přesto byl jejich postup vyhodnocen a Nejvyšším správním soudem opakovaně shledán jako chybný a v rozporu se zákonem. To následně vede k obavám, že pokud daňový subjekt využije např. nedokonalé znění daňových zákonů k daňové optimalizaci, bude toto jeho jednání vyhodnoceno jako zneužití práva a tedy v rozporu se zákonem. Plošnou aplikací tohoto postupu ze strany správců daně by mohlo dojít k ohrožení právní jistoty všech daňových poplatníků, protože jedním ze základních atributů právního státu by měla být předvídatelnost práva. Ta znamená, že pokud bude občan postupovat podle zákona, měl by být schopen dopředu určit, jak bude celá věc posouzena.