Ústavní soud ve věci TZ 34/25 zamítl návrh 71 poslanců na zrušení dvou ustanovení týkajících se snížení státní podpory stavebního spoření a jeho zpětné účinnosti.
Podle soudu změna výše podpory neporušuje právo na bydlení, neboť stavební spoření není ústavně zaručeným nástrojem sociální politiky a jeho využití není vázáno výlučně na bytové potřeby. Ani zpětné dopady novely na stávající smlouvy soud nepovažuje za protiústavní – nešlo o pravou retroaktivitu, nedošlo k porušení právní jistoty ani důvěry v právo. Stát podle Ústavního soudu nevstupuje do smluvního vztahu mezi klientem a stavební spořitelnou, a tak není vázán principy smluvního práva jako „smluvní partner“. Snížení podpory je legitimní politické rozhodnutí v zájmu konsolidace veřejných financí.
NahoruÚstavní soud TZ 34/25
Skupina 71 poslanců (navrhovatelka) před Ústavním soudem napadla dvě odlišná ustanovení, z nichž jedno se týká snížení státní podpory stavebního spoření a druhé časových (intertemporálních) účinků novely zákona o stavebním spoření. Ustanovení § 10 odst. 2 zákona o stavebním spoření v napadené části zní: „Poskytovaná záloha státní podpory činí 5 % z uspořené částky v příslušném kalendářním roce, maximálně však z částky 20 000 Kč.“ Přechodné ustanovení čl. XXII zákona č. 349/2023 Sb., zní: „Ustanovení § 10 zákona č. 96/1993 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije na smlouvu o stavebním spoření bez ohledu na datum, kdy byla smlouva uzavřena. Tím nejsou dotčeny nároky na státní podporu vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Prvně uvedené ustanovení zákona napadla pro jeho tvrzený rozpor s právem na bydlení. U druhého z napadených ustanovení zákona namítala rozpor s důvěrou dotčených účastníků stavebního spoření v právo, principem pacta sunt servanda, ochranou spotřebitele a právem na ochranu majetku.
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Milan Hulmák) návrh na zrušení napadených ustanovení zamítlo. V řízení totiž nebyl prokázán jejich rozpor s navrhovatelkou namítanými ustanoveními ústavního pořádku České republiky.
Ústavní soud nejdříve posuzoval souladnost samotné změny výše státní podpory stavebního spoření s ústavním pořádkem, konkrétně s právem na bydlení. Dospěl k závěru, že ji nelze považovat za protiústavní.
Právo na bydlení lze dovodit z čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, interpretovaného ve světle čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Jádro práva na bydlení představuje právo osob, které se z důvodu nedostatku prostředků nacházejí v hmotné nouzi, na zajištění základní důstojné existence v oblasti bydlení. Zákonodárce má značnou volnost ve volbě prostředků k zajištění tohoto práva (například formou naturálního plnění nebo sociálních dávek).
Zákonodárci neplyne z ústavního pořádku pozitivní závazek zakotvit v právním řádu systém stavebního spoření, natož povinnost zakotvit jej v určité podobě nebo jej podporovat určitým způsobem. Navíc na rozdíl od…
